Když se nikdo nedívá

17. května 2017 v 23:18
Nepatřím mezi nadané osoby, nemám hlasu ani sluchu-tedy toho hudebního. Tak si zpívám jen ve sprše, kde mě přehluší jen rádio a navíc tekoucí voda. Anebo když vím, že kolem mě nikdo široko daleko není. Můj projev by snadno mohl sloužit jako biologická zbraň, která ještě nebyla hromadně použita. O to líp mi ale snad jde tancování. Když si vzpomenu, že mě rodiče malém museli páčit ze dveří, aby mě dostali do tanečních... Dnes už můžu veřejně přiznat, že to bylo proto, že jsem se bála, že si pro mě nikdo nepřijde a budu tam stát jako Y.
A protože mě to nakonec chytlo a strašně bavilo, tak si občas zavzpomínám a něco si trsnu v kuchyni - opět aby mě nikdo neviděl. Přeci jen jako máma od dítěte musím mít soudnost 😀😀😀😀
Bohužel jednou mě načapala dcera - mami, co to tady děláš? Ty tancuješ? Zírala na mě zcela udiveně, že máma tancuje taky jinak než jen kolem domácnosti a plotny. Od té doby chce tančit se mnou. Jenže i tak se snažím urvat tu jednu písničku o samotě 😁
Platí pro mě přímá úměra- o co hůř zpívám, o to raději a častěji to dělám, i když se snažím aby to nikdo neslyšel.
Obecně mámy od dětí nemají prakticky dělat nic jinýho, než se starat o domácnost a děti a samozřejmě se očekává, že se potlačí její dřívější nespoutanost pro občasné blbnutí v kuchyni a vůbec opustí vše co má ráda pro rodinu, kterou by měla mít jedinou v zájmu a ještě se při tom usmívat. Naprosté potlačení vlastní identity pro mateřství. 5 minut pro sebe? Luxus, který rozhodně není každý den. Mateřství je opravdu nepopsatelná věc, strašně těžká, ale i se spoustou krásných momentů. Někdy je ale také úplně příšerná- nebojte si to přiznat, není to o tom, že byste byla špatná matka. Ale pro přežití těch příšerných chvil potřebujeme něco, co nás dobije na hodně dlouho a mohly jsme tak zůstat těmi nejlepšími maminkami. Někdy stačí krátká sprcha, někdy jedna písnička, někdy tajné slupnutí čokoládové tyčinky.
Někdy můžeme být sami s sebou jen když se nikdo nedívá- nechceme, aby někdo viděl náš smutek a s tím spojený pláč, naše chmury, náš vztek a zlobu ať už na sebe sama nebo někoho jiného. Nechceme před milovanými osobami ztratit tvář a tak si všechno tohle necháváme na dobu, kdy se nikdo nedívá. Není tomu tak vždy, jen když už my sami potřebujeme být sami, abysme lépe zvládli celou situaci. Není to někdy snadné. Proto jsem se naučila brečet když mě nikdo nevidí, být se sebou spokojená když mě nikdo nevidí a zpívat si, když mě nikdo neslyší. Nechci vysvětlovat, proč to dělám. Život kamioňácké manželky je plný osamění a pocitů, že jdete životem samy, jen občas se někdo připojí a pak zase zmizí. Je velmi těžké milovat někoho na takovou vzdálenost a na tak dlouhou dobu. Ale není to nemožné. A proto pořád ještě utíkám za manželem, abych ho viděla alespoň na 5 minut-i s výsledkem že se třeba mineme. Proč nezavolám, že běžím? Zkuste utíkat s astmatem a ještě telefonovat... V podstatě nejde ani tak o to setkání, i když je cílem a smyslem. Nejdůležitější na tom asi je to, co je člověk schopen a ochoten ještě udělat pro druhého. A po 10 letech pořád ještě běžet, i když víte, že vyplivnete plíce-copak to není o lásce? V tu chvíli je vám fuk, jestli se někdo dívá...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama