Květen 2017

Když se daří, tak se daří

30. května 2017 v 22:07
Ano, čas bývá náš nepřítel. Dnešní den to tedy tak u mě bylo. Pospíchala jsem a nesla 6 misek se zmrzlinovou roládou. Zabouchli se mi dveře. Jak jsem otvírala, všechny misky skončili na zemi. Celá roláda v háji.

Vypravování manžela do práce je vždy plné stresu, aby na něco nezapomněl. Tak povlaky na polštáře nás rozhodně nenapadli. Chudák manžel. Ovšem když odjel, došla jsem jistého poznání o manželství a soužití s kamioňákem. Je to jako Poltergeist. Vybílí ledničku, udělá bordel a zase zmizí. 😁😁😁😁😁Když už se mi konečně podaří, že je vše skutečně jako že škatulky, přijede buď manžel, nebo se moje dcera znovu potřebuje seznámit se všemi svými hračkami, které v ten okamžik zaplaví náš skromný a ještě nedostavěný půdní byt. Pokud tedy chcete udržet domov čistý a uklizený, nepouštějte do domu rodinu.

Samozřejmě se člověk snaží úklid provést rychle a efektivně. Čas běží, zvlášť když se fakticky snažíte manželovi vyrazit dech, jak dokážete udržet domácnost v čistotě a uklizenou i s malým dítětem. Ne, není to tak, jak muži možná úmyslně rozšiřují, že jim to nepřijde, že si nevšímají. To, že nic kolikrát neříkají ještě neznamená, že se to nezakódovalo do jejich mozku. Vždycky si všimnou, ta vůně čistoty je prostě praští do nosu i očí.

Nejsme stroje a tak některé věci prostě vynecháme, nebo jim nevěnujeme takovou pozornost- právě z časových důvodů. Pořád pospícháme, pořád nás čas tlačí před sebou jak neposlušné dítě, které nechce jít dál. Naučili jsme se tak hlídat čas, že jsme si přestali všímat běžných radostí života. Takové, o kterých jste možná kdysi četli v knihách, na které teď vůbec nemáte čas, které jsou tak maličké a přitom takovým kořením života. Vidět se usmát milovaného člověka, pohladit psa, projít se ranní rosou, cítit čerstvý letní vzduch brzy ráno, slyšet zvečera zpívat kosa, cítit tu omamnou vůni květin v zahradě... Tohle všechno zapadlo za mobily, tablety, práci hraničící s workoholismem, vytváření idylky spokojeného života na Facebooku, aby se náhodou neztratil někdo z tisíce přátel, kteří stejně nikdy nepřijdou když je potřebujete. Z tisíce přijdou dva. Ale já jsem ráda i za dva, vlastně nevím, kolik by jich přišlo. To by ukázal paradoxně čas.
Nebudu dělat něco co nejsem. A taky nechci být otrok času a s tím ani vrásek, které se stejně nakonec nevyhnou nikomu z nás. Chci se projít ranní rosou, slyšet zpívat kosa a nasávat vůni květin ze zahrady. To vím, že mi jednou bude chybět víc, než účet na Facebooku nebo notebook plný práce.

Rychle, rychle, běží čas

29. května 2017 v 17:00
Tak o tom kamioňácké manželky vědí své. Jste v neustálé pohotovosti-na cestu musí být vše připraveno. Vyprané a suché prádlo, zamražené domácí jídlo a samozřejmě zbývající maličkosti co se řeší za pochodu. U nás to je židle, kanystr na vodu, utěrky atd.
Jasně, někdo šťouravej by řekl, že konzervy na cestu postačí. Zkuste to jíst 5 dní v týdnu, po dobu řekněme 48 týdnů a uvidíte jak se budete ke konzervě hrnout. Domácí jídlo je prostě něco, co má i jistou psychologickou funkci. Tím, že jídlo uvaříte a zamrazíte ukazujete to, že na druhého myslíte a není vám jednou, co s ním je. Konzerva je dobrá nouzovka, ale rozhodně to nemůže nahradit poctivé jídlo vařené doma. Ovšem neplatí to pokud vaříte omáčky a polívky z pytlíku. Neodsuzuji, jednou za čas proč ne, ale rozhodně se to nedá počítat za normální běžné jídlo. U nás doma tedy opravdu ne. Já si s tím radši dám práci.
Co je nejhorší a největší nepřítel kamioňáckých manželek je počasí. Když prádlo neschne a nemáte sušičku, nastávají trochu stresové situace. Zvlášť, pokud neschne to nejoblíbenější tričko.
A samozřejmě je jasné, že když se dostane domů, čas běží ještě rychleji než normálně. Nestíháme skoro nic. Udělat to, co nejvíc hoří, co je nejvíc potřeba. O to víc využíváme večery, kdy dcera konečně usne a my spolu můžeme být, třeba i úplně mlčky, aniž by to bylo trapné ticho. V ten moment se čas trošku zpomalí, ale jen na chvilku. I tak jsme za to rádi a i když běží čas a snažíme se všechno rychle rychle pořešit, stejně to nestíháme. Naučili jsme se nedělat z toho hlavu, není nám to jedno, chceme s tím něco udělat, ale pokoušet se o nemožné je někdy opravdu nesmyslné. Pořád má den jen 24 hodin. Snažíme se je využít na maximum. Ne vždy se to povede, ale snažíme se.
Čas běží a je to nejvíc vidět na naší holčičce, která roste jako z vody a my trháme každou chvilku, abysme si užili to, že je vlastně ještě malá a že ještě nechodí do školky, do školy, na rande... To mě fakt trochu děsí. Proto žijeme pro okamžik-ten se nikdy už nevrátí zpátky...

Pořád mi buší srdce...

23. května 2017 v 21:39
Rozkmitat tento orgán dokáže mnoho věcí. Strach, leknutí, ale i blízkost milované osoby.

Pro každou kamioňáckou manželku je nejhorší osamělost-to už jsem tu několikrát přetřásala. Můj manžel a já zanedlouho oslavíme 10 let od seznámení a 10 let co fungujeme jako pár a ostatní pro nás přestali existovat. Když je teď venku teplo, mám otevřená okna a najednou uslyším slabé zatroubení kamionu-vždycky poznám, jestli je to manžel nebo ne. Vždycky se srdce rozbuší a člověk je jako v nějakém oparu. Poznám, kdy je SMS od manžela, kdy jen upozornění na mail, srdce vždy ví. Od zatroubení jsem neklidná, čekám a počítám minuty než se vrátí domů. Srdce stále buší jako po dlouhém běhu. A přitom tak zvláštně příjemně.

Začínám pomalu bilancovat a vzpomínat na vše, co nás za 10 let potkalo a čím vším jsme si museli projít. Dávám si to dohromady a pomalu připravuju takové shrnutí a ohlédnutí. Jak s námi šel čas... A přitom mi srdce buší vždy tak moc jako po prvním rande, při prvním polibku, při prvním manželském polibku...

Jsou věci, které se nemění, ať už jsou dobré nebo špatné. Ale dnes mě zajímají jen ty dobré. Na špatné je vždycky času dost. Tedy ty dobré - jedině milovat celou duší i tím rozbušeným srdcem, bez ohledu na vzdálenost, přítomnost, minulost i budoucnost. Nechci jednou litovat věcí, které jsem neudělala, když jsem měla příležitost. A věřím, že za těch pár týdnů, které utečou jako voda a my oslavíme 10 let-budu stále věřit tomu, že to jediný, kdy jsem se rozhodla správně, bylo tehdy a udělala bych to zas.

Když se nikdo nedívá

17. května 2017 v 23:18
Nepatřím mezi nadané osoby, nemám hlasu ani sluchu-tedy toho hudebního. Tak si zpívám jen ve sprše, kde mě přehluší jen rádio a navíc tekoucí voda. Anebo když vím, že kolem mě nikdo široko daleko není. Můj projev by snadno mohl sloužit jako biologická zbraň, která ještě nebyla hromadně použita. O to líp mi ale snad jde tancování. Když si vzpomenu, že mě rodiče malém museli páčit ze dveří, aby mě dostali do tanečních... Dnes už můžu veřejně přiznat, že to bylo proto, že jsem se bála, že si pro mě nikdo nepřijde a budu tam stát jako Y.
A protože mě to nakonec chytlo a strašně bavilo, tak si občas zavzpomínám a něco si trsnu v kuchyni - opět aby mě nikdo neviděl. Přeci jen jako máma od dítěte musím mít soudnost 😀😀😀😀
Bohužel jednou mě načapala dcera - mami, co to tady děláš? Ty tancuješ? Zírala na mě zcela udiveně, že máma tancuje taky jinak než jen kolem domácnosti a plotny. Od té doby chce tančit se mnou. Jenže i tak se snažím urvat tu jednu písničku o samotě 😁
Platí pro mě přímá úměra- o co hůř zpívám, o to raději a častěji to dělám, i když se snažím aby to nikdo neslyšel.
Obecně mámy od dětí nemají prakticky dělat nic jinýho, než se starat o domácnost a děti a samozřejmě se očekává, že se potlačí její dřívější nespoutanost pro občasné blbnutí v kuchyni a vůbec opustí vše co má ráda pro rodinu, kterou by měla mít jedinou v zájmu a ještě se při tom usmívat. Naprosté potlačení vlastní identity pro mateřství. 5 minut pro sebe? Luxus, který rozhodně není každý den. Mateřství je opravdu nepopsatelná věc, strašně těžká, ale i se spoustou krásných momentů. Někdy je ale také úplně příšerná- nebojte si to přiznat, není to o tom, že byste byla špatná matka. Ale pro přežití těch příšerných chvil potřebujeme něco, co nás dobije na hodně dlouho a mohly jsme tak zůstat těmi nejlepšími maminkami. Někdy stačí krátká sprcha, někdy jedna písnička, někdy tajné slupnutí čokoládové tyčinky.
Někdy můžeme být sami s sebou jen když se nikdo nedívá- nechceme, aby někdo viděl náš smutek a s tím spojený pláč, naše chmury, náš vztek a zlobu ať už na sebe sama nebo někoho jiného. Nechceme před milovanými osobami ztratit tvář a tak si všechno tohle necháváme na dobu, kdy se nikdo nedívá. Není tomu tak vždy, jen když už my sami potřebujeme být sami, abysme lépe zvládli celou situaci. Není to někdy snadné. Proto jsem se naučila brečet když mě nikdo nevidí, být se sebou spokojená když mě nikdo nevidí a zpívat si, když mě nikdo neslyší. Nechci vysvětlovat, proč to dělám. Život kamioňácké manželky je plný osamění a pocitů, že jdete životem samy, jen občas se někdo připojí a pak zase zmizí. Je velmi těžké milovat někoho na takovou vzdálenost a na tak dlouhou dobu. Ale není to nemožné. A proto pořád ještě utíkám za manželem, abych ho viděla alespoň na 5 minut-i s výsledkem že se třeba mineme. Proč nezavolám, že běžím? Zkuste utíkat s astmatem a ještě telefonovat... V podstatě nejde ani tak o to setkání, i když je cílem a smyslem. Nejdůležitější na tom asi je to, co je člověk schopen a ochoten ještě udělat pro druhého. A po 10 letech pořád ještě běžet, i když víte, že vyplivnete plíce-copak to není o lásce? V tu chvíli je vám fuk, jestli se někdo dívá...

Chvilka pro sebe

4. května 2017 v 13:58
Tak to je přesně to, co pro sebe mámy většinou nemají. Nejhorší je, že v povědomí společnosti se pojem chvilka pro sebe u mámy s dítětem okamžitě vybaví znuděná panička na kosmetice, u manikérky se sklenkou vína v ruce a která by rádoby hýřila celou noc místo aby se počestně starala o rodinu.

Přitom chvilka pro sebe může mít různé podoby - vzít si na chvilku knížku a přečíst pár stránek beze strachu kam zase dítě vylezlo, jestli má v puse jídlo anebo něco jiného, nebo třeba dojít se v klidu vyčůrat.

Myslíte že je to blbost? Jakmile za vámi zaklapnou dveře koupelny, v tom okamžiku vás dítě začne s 99% pravděpodobností velmi nutně a akutně potřebovat. Po několika zavoláních na která odpovíte vždy stejně, že jste hned tam, aby minutku vydrželo -rozrazí se dveře koupelny a ozve se šťastný hlásek volající - jeeee mami, ty jsi tady, já jsem tě všude hledala! V tu chvíli si říkáte, jestli byl fakt dobrý nápad vyndat klíč. Jenže jen tahle myšlenka skončí, hned jí následuje katastrofická představa o tom, jak by se klidně mohlo stát, že se dítě samo zamkne v koupelně a vy se k němu v tom několika vteřinovém okamžiku (ano, takové věci jsou otázkou mžiku )nemůžete dostat. Úplně cítíte ten strach a paniku. V tu chvíli vám připadá vpadnutí do koupelny když zrovna sedíte na wc, jako uplná blbost. Ale stejně byste se jednou rády vyčůraly v klidu.
Nebo si jednou vypily teplou kávu. Když mi manžel o víkendu udělal ráno kafe a donesl mi ho až pod nos (což já dělám taky, jen ji servíruju až do postele😀😀😀), jen jsem si usrkla a hned jsem byla potřeba jinde. Ještě v noční košili jsem rychle připravovala snídani pro dva hladovějící krky, pak najít ty správné trenky pro manžela a ponožky pro dceru. Ještě si rychle vzít léky a vyčistit si zuby. Ne, ještě převléknout polité tričko od čaje, sakra rozšlápla jsem rohlík pro psa... Kafe je studený. Běžná sobota.

Osprchování bez vpadnutí do koupelny a házení parníku a kachniček za vámi do vody je taky velmi lákavá představa. Není to vždy, jen když na to zrovna vůbec nemáte náladu a chcete si prostě jen stoupnout do sprcháče a "koukat jak vejr".

Mateřství je plné rozporuplných pocitů -máte radost jak dítě roste a prospívá, současně je vám líto, že už je tak velké. Milujete ho a daly byste za něj život a současně jsou dny, kdy máte chuť ho zakousnout jak v National Geographic. 😀😀😀😀 Prostě to k tomu patří. A i maminky jsou jen lidi a zaslouží
si občas v klidu dojít na wc, vypít si kafe, nebo klidně i dojít na kosmetiku. Každý potřebuje chviličku pro sebe - takovou regenerační pětiminutovku. Jen tak může přežít i jako člověk, nejen jako máma.
Blíží se den matek. Každá matka pro rodinu leccos obětuje. Nezapomínejte na to a k jejímu svátku jí dopřejte i trochu chvilky klidu. Je to investice i pro vás...