Den, kdy zmizelo slunce

14. března 2017 v 22:30
Slunce našeho života. Ten kdo dává sílu jen tím, že existuje. Kdo drží všechno a všechny pohromadě. Když se zahloubáte hluboko do sebe, zjistíte, že ve skrytu duše někoho takového prostě máte a možná ho i tajně obdivujete.

Bohužel, každé slunce jednou zapadne a další den vychází další, možná i jiné. Velmi často vzpomínám na svou babičku. Trávila jsem s ní všechny prázdniny a volna a když jsem byla starší, snažila jsem se od ní co nejvíc naučit. Jen díky jejímu nadšení pro zavařování a grilování jsem tak schopná, mohu li to o sobě říct. Když jsem začala vařit různé chuťovky, vždy jsem udělala porci i pro ní. Já totiž jedla každou chvíli a málokdo se mnou udržel tempo. Přesto jsem vážila díky svému onemocnění 50kg. A jak to tak bývá, rok se střídal s rokem, babička onemocněla Alzheimerovou chorobou a ja se snažila alespoň trošku mámě pomoct se o ni postarat. Má pomoc nebyla příliš velká, máma nechtěla, abych se toho příliš účastnila, tak jsem se jí snažila být alespoň oporou. Babička zemřela na Velikonoce a pro nás to byla ta nejhorší možná doba. Měla jsem před státnicí a v tu dobu se rozhodovalo, kdo k nim vlastně půjde. A mě v tu chvíli bylo úplně jedno, jestli tam půjdu nebo ne. Moje srdce bylo jako ve svěráku, palčivá dloubavá bolest neustále připomínala tu hroznou vzpomínku, kdy nám doma v 5 odpoledne zazvonil telefon a nemocniční personál pronesl tu naučenou rádoby ohleduplnou frázi, kterou sdělovali úplně všem. Ono taky, co jiného se dá říct. Stejná fráze, která i tak způsobuje různé reakce. Dloubavá bolest neustávala, pořád tady byla a pořád sužovala nás i našeho psího seniora, kterého babička měla a který spoustu věcí připomínal. Černé brýle jsem neodložila, zakrývali mi téměř celou tvář a já to jen vítala. Opuchlé oči od pláče, kruhy pod očima co by zastavily stoletou vodu. Za těmi brýlemi jsem se cítila v bezpečí a chráněná před vším.

Nutno podotknout, že manžel, se kterým jsme tehdy teprve chodili, mi byl velkou oporou. A přesto, že to nebyl jen jeden den kdy pro mě zmizelo slunce, pozvolna tu bylo druhé. Prošli jsme spolu už čtyři úmrtí v rodině, několik vážných operací a diagnóz našich blízkých. Pořád je tu. A i když je pryč a to slunce zapadne, vím, že zase znovu vyjde pro mě to samé slunce. Když jsem přišla ve čtvrtém měsíci i o našeho psího seniora, myslela jsem, že se utrápím. Nikdo za mnou nechodil, nikdo mě nehlídal, o nikoho jsem se nemusela starat. Bylo to strašný. Náš veterinář a kamarád Michal do nás neustále promlouval, abysme nezůstávali bez psa.A abysme ho pořídili než se mimčo narodí, abysme měli zvládnuté ty těžší měsíce štěněte. Nechtěli jsme o tom ani slyšet. Rexoušek byl jediný a jedinečný. Po dvou týdnech, kdy se manžel díval, že pořád chodím jak tělo bez duše, přišel jako první s tím, že teda dobře, pořídíme dalšího. Za dva dny se zlomila i máma. Táta byl poslední. Začali jsme procházet inzeráty a najednou šup, jeden nám padnu do ruky. Štěňata nádherná, jak mají být a navíc světlá. Černého bysme nevydejchali, to byl jen Rexoušek. Tak jo, tak jedeme. Zeměpisné analfabetky za podpory milujícího manžela vyrazili pro štěně, které místo ve středních Čechách bydlelo na Moravě. No prima. A zase vyšlo další slunce.

A tak je to v životě se vším. A rčení, že všechno musí jednou skončit, aby něco jiného mohlo začít je víc než jen pravdivé.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sárči Sárči | E-mail | Web | 15. března 2017 v 13:40 | Reagovat

to s babkou mi je ľúto..:/ je málo ľudí čo si svoju rodinu váži..uznávam ľudí čo s rodičmi či starými rodičmi vychádzajú..:) ja sama to nedokážem :)

2 bobciakova bobciakova | 15. března 2017 v 14:25 | Reagovat

Myslím si, že se od nich máme hodně co učit, ale nadávání to není.  Pak chtějí všichni dědit a shání všechny možné recepty a babiččina kuchyně,  ale za jejich života si jich málokdo váží. My se snažíme maximálně využít veškerý volný čas, nikdy nevíme, kdy nám vyprší

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama