Březen 2017

Krtek v pračce

21. března 2017 v 23:35
Všichni rodiče dobře ví, že asi nejoblíbenější hrdina dětských pohádek je od nejútlejšího věku Krteček. Je vyobrazen na spoustě hraček, povlečeních do postýlek, polštářcích, brzy vám kromě těchto věcí zahrnující i plyšáky přibudou i dvd a například i šikovný batůžek.

Oblíbená postavička, která se už vmísila už i do dětských cukrovinek v podobě lízátek a čokoládových vajíček s překvapením - narozdíl od notoricky známé značky žádné nesmyslné skládačky. Prostě krteček všude kolem nás. A samozřejmě i naše dcera je od miminka nadšenou milovnicí krtečka. Takže všechny zmíněné hračky již máme doma a rodina stále vynachází nové a nové. Je pravda, že pokud chcete, aby se dítě něco skutečně pořádně naučilo a obrázky byly bezpochyby rozpoznatelné, je krtek jasná volba.

Naše dcera má mimo jiné I malého krtečka s magnetkem uvnitř, takže se dost často objevuje na lednici a všem, co přitahuje onen magnet. Byl to zase jeden z těch šílených dnů, kdy vám práce doma neubývá, máte pocit jako by narůstala před očima. Když se snažíte vyhnout umělohmotné kostce a místo toho šlapnete na dřevěnou. Během skoku po jedné noze se slzami bolesti v očích najednou stojíte v rozpatlané modelíně. Naštěstí na plovoucí podlaze. Konečně prokulháte do večera, kdy během přípravy koupání se nejdříve zlijete sami, protože je zapnutá stropní sprcha místo té ruční, když konečně umístíte dítě do vaničky sprchového boxu. Mami, potrebuju ten modrý kelímek. Během natahování po kelímku vám v zápalu hry přistane tsunami v botách. Ještě stále se ale jako rodič mazák držíte. Doufáte, že vás už nic nepřekvapí. Chyba. Zápas o stříhání nehtů na té pidinožičce, která dokáže utíkat neskutečně rychle. Nastává domácí national geographic-jako když lev loví antilopu. Po chvilce zápasu dítě přežije bez jediného stříhnutí vedle. Hurá. Zas je na chvilku pokoj. Tak jo, ještě mlíčko na dobrou noc, rychle sebrat prádlo a hodit ho do pračky, jakmile půjde noční proud. Tak jo. Po 14 hodinách zlobení, práce doma a přípravy jídel je konečně klid. Jako ve snu sbírám špinavé prádlo a nesu ho do koupelny do pračky. Běžná rutina. Ještě zapnout myčku a ráno se vse uklidí, pověsí a blázinec může začít nanovo.

Druhý den ráno úklid nočních aktivit naprogramovaných spotřebičů. Celkem rutinní bezmyšlenkovitá záležitost. Během vymývání nočníku mě cosi upoutalo v bubnu pračky. Je to cosi tmavého. Ale já prala bílé. Sakra, že by zbloudilá ponožka? Ale prádlo je sněhově bílé. Nedá mi to a po té to bohulibé činnosti nakonec strčím hlavu do pračky. Šok. Na bubnu pračky je přichycený magnetický krtek, s typickým úsměvem a roztaženýma ručičkama jako by byl rád, že ho konečně někdo našel. No bodejť ne. 90 minut na mydlinovém kolotoči co završí sprcha aviváže. Ještě že jsem neškrobila. Snažím se ho rychle a nepozorovaně vyndat a usušit, jinak bude následovat srdcervoucí scéna o chudákovi krtkovi.
Nestihla jsem to. Dcera je najednou za mnou, culíky se jí hází na všechny strany a hned spustí:"mami kdepak jsi?" Ani mě nenechá odpovědět a hned klade další otázky :"Mám to je můj krtek. On byl v pračce? "Otočí se na mě a zapíchne do mne ty své černé rozpustilé oči a čeká na odpověď. "Musely jsme ho trochu vyčistit, aby byl čistý a voňavý jako ty, když se osprchuješ." Snažím se zachránit situaci. Dcera si spokojeně odhopká do pokoje a já si oddechu. Ale jen do doby, než si pro ni nějaký ten hrdina přijde. I když kdo ví, třeba mi taky omylem spadne do pračky 😁😂

Den, kdy zmizelo slunce

14. března 2017 v 22:30
Slunce našeho života. Ten kdo dává sílu jen tím, že existuje. Kdo drží všechno a všechny pohromadě. Když se zahloubáte hluboko do sebe, zjistíte, že ve skrytu duše někoho takového prostě máte a možná ho i tajně obdivujete.

Bohužel, každé slunce jednou zapadne a další den vychází další, možná i jiné. Velmi často vzpomínám na svou babičku. Trávila jsem s ní všechny prázdniny a volna a když jsem byla starší, snažila jsem se od ní co nejvíc naučit. Jen díky jejímu nadšení pro zavařování a grilování jsem tak schopná, mohu li to o sobě říct. Když jsem začala vařit různé chuťovky, vždy jsem udělala porci i pro ní. Já totiž jedla každou chvíli a málokdo se mnou udržel tempo. Přesto jsem vážila díky svému onemocnění 50kg. A jak to tak bývá, rok se střídal s rokem, babička onemocněla Alzheimerovou chorobou a ja se snažila alespoň trošku mámě pomoct se o ni postarat. Má pomoc nebyla příliš velká, máma nechtěla, abych se toho příliš účastnila, tak jsem se jí snažila být alespoň oporou. Babička zemřela na Velikonoce a pro nás to byla ta nejhorší možná doba. Měla jsem před státnicí a v tu dobu se rozhodovalo, kdo k nim vlastně půjde. A mě v tu chvíli bylo úplně jedno, jestli tam půjdu nebo ne. Moje srdce bylo jako ve svěráku, palčivá dloubavá bolest neustále připomínala tu hroznou vzpomínku, kdy nám doma v 5 odpoledne zazvonil telefon a nemocniční personál pronesl tu naučenou rádoby ohleduplnou frázi, kterou sdělovali úplně všem. Ono taky, co jiného se dá říct. Stejná fráze, která i tak způsobuje různé reakce. Dloubavá bolest neustávala, pořád tady byla a pořád sužovala nás i našeho psího seniora, kterého babička měla a který spoustu věcí připomínal. Černé brýle jsem neodložila, zakrývali mi téměř celou tvář a já to jen vítala. Opuchlé oči od pláče, kruhy pod očima co by zastavily stoletou vodu. Za těmi brýlemi jsem se cítila v bezpečí a chráněná před vším.

Nutno podotknout, že manžel, se kterým jsme tehdy teprve chodili, mi byl velkou oporou. A přesto, že to nebyl jen jeden den kdy pro mě zmizelo slunce, pozvolna tu bylo druhé. Prošli jsme spolu už čtyři úmrtí v rodině, několik vážných operací a diagnóz našich blízkých. Pořád je tu. A i když je pryč a to slunce zapadne, vím, že zase znovu vyjde pro mě to samé slunce. Když jsem přišla ve čtvrtém měsíci i o našeho psího seniora, myslela jsem, že se utrápím. Nikdo za mnou nechodil, nikdo mě nehlídal, o nikoho jsem se nemusela starat. Bylo to strašný. Náš veterinář a kamarád Michal do nás neustále promlouval, abysme nezůstávali bez psa.A abysme ho pořídili než se mimčo narodí, abysme měli zvládnuté ty těžší měsíce štěněte. Nechtěli jsme o tom ani slyšet. Rexoušek byl jediný a jedinečný. Po dvou týdnech, kdy se manžel díval, že pořád chodím jak tělo bez duše, přišel jako první s tím, že teda dobře, pořídíme dalšího. Za dva dny se zlomila i máma. Táta byl poslední. Začali jsme procházet inzeráty a najednou šup, jeden nám padnu do ruky. Štěňata nádherná, jak mají být a navíc světlá. Černého bysme nevydejchali, to byl jen Rexoušek. Tak jo, tak jedeme. Zeměpisné analfabetky za podpory milujícího manžela vyrazili pro štěně, které místo ve středních Čechách bydlelo na Moravě. No prima. A zase vyšlo další slunce.

A tak je to v životě se vším. A rčení, že všechno musí jednou skončit, aby něco jiného mohlo začít je víc než jen pravdivé.