Konec cesty

8. února 2017 v 22:44
Někdy jsme rádi, že přijde. Obzvlášť pokud trpíte kynetózou. Nejhorší je, pokud přijde konec té životní cesty. A to je to největší a nejhorší, čeho se kamioňácké manželky děsí nejvíc.


Pro někoho je konec cesty znamením prázdnoty do které hledí, pro jiného otevřené nové možnosti. Pokud dojdeme na konec cesty, kterou jsme si zvolili, je nutno hledat novou, nebo se smířit s koncem a úplně se mu poddat. To ale není můj styl. Vždycky jsem za všechno bojovala a nikdy jsem nic nevzdala. Nesmiřuji se s porážkou, radši vypustím duši než bych se podvolila. Ano, Lvi jsou už bohužel natolik hrdí.

Když vezmu praktickou stránku cestování, ti z vás co mají děti jistě znají pozvracenou dětskou autosedačku, o to hůř když je venku 12 pod nulou. Naše dcera nás touhle zkušeností oblažila při cestě na hory. Paráda. Mateřství je ale naštěstí natolik úžasný převrat v organizmu, který zabrání vašemu zvracení a ještě umožní v klidu tu hrůzu uklidit zatímco tatínek opatruje malého poblijóna a dohlíží na co nejbližším možném odjezdu, aby dítě nenastydlo. Nemluvě o tom, že každé 3 minuty slyšíte otázku : tati máme boby? Ono vůbec cestovat s dětmi je dost náročné, zjistila jsem, že všechny moje kabelky jsou doslova nacuclé mateřstvím. V každé kabelce bylo několik balíčků papírových kapesníků, vlhčené ubrousky, ve dvou pak malé krabičky s dětskými sušenkami a malými džusíčky. A jedna navíc ukrývala náhradní pokožky a slabé prstové rukavičky. Vždy připraveny na cestu.

A konec cesty taky skončil zajímavě pro mého tatínka minulý týden. Vracel se z noční, zajížděl k vratům a protože si zajel až moc, chtěl si trochu couvnout. V domnění, že si popeláři přivstali a vyváží popelnice tak časně ráno nás ani nezvedlo z postele a všichni se vesele vyvalovali dál. Jenže to náš děda naboural do popelnice. Opět. Je jedno kde stojí, vždycky to odnese. No, i tak se dá cesta zakončit.

Já osobně se těším na ten konec cesty, kdy slyším dole otevřít dveře, cvakání psích drápků o podlahu, další dveře, dusot na schodech a zavrzání branky na schodech, kterou jsme kvůli dceři nainstalovali a už to tam asi necháme napořád, protože pokud zrovna ji zapomeneme zavřít, vypadá to divně. Nejkrásnější konec cesty, kdy se mi manžel vrátí domů. Ovšem tahle romantická idylka vás přejde v okamžiku, kdy ta láska života chrápe tak nahlas, že pomalu ale jistě budí dítě. A po perném dnu jste rády, že konečně spí a vy můžete taky zalehnout. Přesto i tak je to to nejlepší, co můžete mít jako kamioňácká manželka spojené s cestováním.

Asi nejdůležitější je nescházet z té životní cesty, po které jste se vydali a máte správný směr. Jednou ta životní pouť skončí a měl by to být pohled, na který bysme měli být hrdí. Jasně, vždycky bude něco, za co se budeme stydět, nepovedlo se nám to nebo je nám to nepříjemné. Patří to k životu, určuje to náš osobní vývoj, odhaluje naši osobnost, naše klady a zápory. Záleží jen na tom, jak s tím naložíme dál. Pokud se napravíme, na konci cesty životem bychom se nemuseli stydět. Do cesty se neustále kladou překážky, ať už na silnicích nebo té životní cestě. Je to jedno. Pořád musíme něco překonávat, zdokonalovat se, vlastně poznávat sami sebe. Většinou teprve až ve vypjatých situacích zjistíme, co v nás vlastně je. A i v těch ostatních.

Máme vždy na výběr, vždy si můžeme zvolit cestu, i když máme pocit, že jsme ve slepé uličce. Každé konání má následky. A každá cesta má jako všechno také svůj konec. Přeji vám, aby Vaše cesta byla bez nehod a výmolů, bez zbytečných škobrtnutí a aby ta Vaše duchovní cesta ke zdokonalení sama sebe vám odhalila jen ty nejlepší stránky povahy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 pihovatá vopice pihovatá vopice | Web | 9. února 2017 v 9:10 | Reagovat

To je moc hezký článek, úplně celý. Věřím, že máte radost, když se vám vrátí z cesty domů. Já bych asi pokaždé trnula hrůzou, jestli dorazí v pořádku, pak asi ani to chrápání tak nevadí.

2 bobciakova bobciakova | 9. února 2017 v 15:02 | Reagovat

[1]: Děkuji, ano je pravda, že strach mám, ale změní se časem na ostražitost.  Strach jako takový máte jen v případě, že víte o špatném počasí, nehodě nebo teroristickém útoku ve státě, kde se zrovna pohybuje nebo na trase, kterou zrovna jede. Ano, chrápání nevadí, ale nesmí budit děti.  Přes to prostě pořád vlak nejede😀😀😁

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama