Únor 2017

Nejdůležitější orgán

15. února 2017 v 22:13
Mozek nebo srdce? Takovou otázku jsem si položila, když jsem přemýšlela o tom, který orgán je skutečně ten nejdůležitější. Je plno okolností, kdy rozhodujeme o důležitosti našich orgánů.
Vždy má přednost ten, který nás trápí. Když máte chřipku, nos, krk, plíce - zbytek orgánů pro nás není důležitý. Myslíme jen na to, jak bolestivým a trápivým orgánům ulevit.

Když vezmeme v úvahu vztahy, vzniká ono dilema - srdce nebo mozek? Láska je prý pouhou chemickou reakcí, kterou vyhodnocuje mozek a dává impulz srdci, které nám může vyskočit až mezi přítomné na stůl.
V jedné české pohádce se dozvíme, že láska je krásná věc, která se ale musí někdy poradit s rozumem. A není náhodou mozek ta atraktivní část u mužů? Moje babička vždycky říkala - k čemu je krásná mísa, když je prázdná. Což vnáší další myšlenku, jestli tím nejdůležitějším v nás není duše -a dá se duše považovat za orgán? Jedině jako součást nějakého dalšího. Ale kterého? Mozku nebo srdce? Kde bydlí duše? Nebo přelétává mezi těmihle dvěma orgány? Jediné co je jisté je, že něčí duše když odejde, zbyde zvláštní prázdné místo. Něco je jinak, něco chybí.

I když v některých dvojicích rozhodují úplně jiné orgány než ty, o kterých polemizuji. A protože v tom není duše, je to prázdné, ošizené a neúplné. Jasně, řeknete si, že milovat nejen tělem, ale i duší je nesmysl a v dnešní době už asi jen historická zmínka, klišé z románu. Ve starých písničkách najdete, jak byl muž nesmělý, ostýchavý a mě u toho napadá jen jedna otázka. Najde se ještě dnes ostychavý muž nebo kluk? Nebo se jen dva pozdraví a hned skočí do postele? Nevím proč by měl být trendem životní styl Charlieho Sheena. Možná proto, že je to jednodušší. Lidé jsou stvoření líná a proč by se měla namáhat přemýšlet o správnosti svých rozhodnutí, když je zde ovčí syndrom. Tedy slepě jdeme bezmyšlenkovitě s davem.

Pořád ale nedokážu rozhodnout, který orgán považuji za nejdůležitější. Možná, že k lásce potřebujeme srdce, aby láska vznikla a pak mozek, aby láska vydržela. Kdo přece dává impulz do srdce? 😀

Pokud je domovem lásky srdce, pak to znamená, že jsme plni lásky. Vždyť díky srdci proudí krev po celém těle. Pro někoho není únor měsícem lásky, pro někoho je to pouze květen. Výmluvy na americký svátek, na kterém vydělávají prodejci spodního prádla, parfémů a neobvyklých dárků považuji za hloupé. My s manželem slavíme oba svátky, nepotřebujeme dárky. Stačí masáž zad, dobrý oběd, přitulení - to přece nic nestojí. Ale nemělo by to být jen dvakrát v roce a na Vánoce, ale měli bysme se maličkostmi obdarovávat navzájem častěji, dokud máme příležitost. Jednoho dne totiž všechny příležitosti skončí.

Měli bychom slavit všechny svátky lásky. Možná by jí potom nebylo ve světe mezi lidmi tak málo.

A mám toho dost!!!!!

11. února 2017 v 22:12
Dnes mě to popadlo. Můj organismus se úplně zbláznil a začalo na mě přicházet jaro ve smyslu úklidu. Vyměnila jsem záclonu, deky na sedačce, povlaky na polštářky, ubrus a začala jsem plánovat co kdy udělám. Který den utřu prach, vyluxuju a smeju saze, které nám za poslední 3 dny ozdobily střešní okna. Mám toho dost, už mě nebaví zima, příliš dlouho to trvá a já potřebuji změnu. Ze zimních barev jsem sáhla po těch teplejších a mé srdce zaplesalo.

Manžel nevěřícně zíral, když jsem začala mluvit o semenech, která koupíme, abysme měli co vysadit do skleníku a taky jsem už začala vymýšlet další jarní aktivity. Připadám si jako blázen, protože počasí tomu vůbec neodpovídá, tak nevím jestli už jsme tak zblblí nebo se opravdu probouzí ta správná jarní energie. No a protože ráda zvelebuji a zlepšuji naše bydlení, zabrouzdala jsem do jedné aplikací o bydlení. Dočetla jsem se, že bych měla na úklid používat kolu.

V článku bylo samozřejmě zmíněno, jak nám strašně kolové nápoje škodí, jak jsou nevhodné pro pití ale přitom vynikající na úklid. V tu chvíli jsem si připadala, jako kdybych pila savo.
Tak to už je moc. O schopnostech koly v domácnosti asi nebude pochyb, ale na úklid se taky hodí citron a jak si na něm pochutnáte na řízku nebo v koktejlu. Soda je na úklid taky výborná a taky ji kvůli tomu nepřestanete dávat do pečení.

Vedlo mě to k zamyšlení a původní kola byla určena na zažívací potíže a lidé si ji natolik oblíbili, že se stala běžným nápojem, i když už se receptura musela přizpůsobit. Koka už by tam asi nadělala větší paseku než před X desítkami let.

Ony vůbec původní věci jsou zavrhovány a najednou se k nim všichni objevně vrací. Ale nikoliv s pokorou, ale vzdorně a samozřejmě. Podle EU už nevaříme marmelády, ale džemy, protože marmeláda je prý pouze z citrusů. Takový makový!!!!

U nás se prostě pořád vaří marmeláda, máme rádi utopence a budeme to dělat pořád navzdory EU. Zajímavé je, že všichni prahnoucí po svobodě, strádající v minulé době nakonec zvolili to, aby nám zase někdo do všeho kecal, i do toho, jak máme pojmenovat zavařeniny. Tak to je fakt svoboda.

Já vím, že můj starej stojí za h***o, ale je to můj muž!!!

9. února 2017 v 19:48
Zarazil vás nadpis? No abych to uvedla na pravou míru. Jedna moje známá po přečtení mého blogu mi jedovatě oznámila, že by se můj blog měl jmenovat Óda na mého muže nebo 100 způsobů jak miluji svého muže.

Ano, miluju svého muže. Ano, někomu se to tak může zdát, že opěvuji svého manžela. Nikdo jiný neví víc o jeho chybách než já. A má jich spoustu. Zrovna jako já nebo kdokoli jiný. Ano, co jezdí s kamionem se změnil. Ale i já se musela změnit, aby náš vztah vydržel. Díky tomu máme krásnou a zaplať pánbůh zdravou dceru, pořád se milujeme.
A nenechám nikoho, aby o něm řekl něco špatného. Je to otec mého dítěte, kráčí se mnou dost krkolomnou životní cestou a ja se snažím z jeho ježdění nezbláznit.

Už teď chápete osudnou větu ze Slunce, seno... z nadpisu? Vždycky musíte stát při svém partnerovi, jednou jste si ho vybraly a jen proto, že dělá práci, že které nejste nadšené, není důvod pro to, abyste za ním nestály. Koneckonců, co si díky jeho práci můžete dovolit? Jen popřemýšlet.

Někdo tvrdí, že chlap se dá utáhnout na postel. Už jste viděli hladového chlapa, který by se nadšeně vrhal do postele a myslel na nějaké hrátky? Vždycky je to jídlo. A jestli myslíte, že by tomuhle nějaký chlap odolal-věřte, že by jich moc nebylo. Tohle dnes čeká na mého muže. Možná bych to mohla pojmenovat Óda na lásku

Konec cesty

8. února 2017 v 22:44
Někdy jsme rádi, že přijde. Obzvlášť pokud trpíte kynetózou. Nejhorší je, pokud přijde konec té životní cesty. A to je to největší a nejhorší, čeho se kamioňácké manželky děsí nejvíc.


Pro někoho je konec cesty znamením prázdnoty do které hledí, pro jiného otevřené nové možnosti. Pokud dojdeme na konec cesty, kterou jsme si zvolili, je nutno hledat novou, nebo se smířit s koncem a úplně se mu poddat. To ale není můj styl. Vždycky jsem za všechno bojovala a nikdy jsem nic nevzdala. Nesmiřuji se s porážkou, radši vypustím duši než bych se podvolila. Ano, Lvi jsou už bohužel natolik hrdí.

Když vezmu praktickou stránku cestování, ti z vás co mají děti jistě znají pozvracenou dětskou autosedačku, o to hůř když je venku 12 pod nulou. Naše dcera nás touhle zkušeností oblažila při cestě na hory. Paráda. Mateřství je ale naštěstí natolik úžasný převrat v organizmu, který zabrání vašemu zvracení a ještě umožní v klidu tu hrůzu uklidit zatímco tatínek opatruje malého poblijóna a dohlíží na co nejbližším možném odjezdu, aby dítě nenastydlo. Nemluvě o tom, že každé 3 minuty slyšíte otázku : tati máme boby? Ono vůbec cestovat s dětmi je dost náročné, zjistila jsem, že všechny moje kabelky jsou doslova nacuclé mateřstvím. V každé kabelce bylo několik balíčků papírových kapesníků, vlhčené ubrousky, ve dvou pak malé krabičky s dětskými sušenkami a malými džusíčky. A jedna navíc ukrývala náhradní pokožky a slabé prstové rukavičky. Vždy připraveny na cestu.

A konec cesty taky skončil zajímavě pro mého tatínka minulý týden. Vracel se z noční, zajížděl k vratům a protože si zajel až moc, chtěl si trochu couvnout. V domnění, že si popeláři přivstali a vyváží popelnice tak časně ráno nás ani nezvedlo z postele a všichni se vesele vyvalovali dál. Jenže to náš děda naboural do popelnice. Opět. Je jedno kde stojí, vždycky to odnese. No, i tak se dá cesta zakončit.

Já osobně se těším na ten konec cesty, kdy slyším dole otevřít dveře, cvakání psích drápků o podlahu, další dveře, dusot na schodech a zavrzání branky na schodech, kterou jsme kvůli dceři nainstalovali a už to tam asi necháme napořád, protože pokud zrovna ji zapomeneme zavřít, vypadá to divně. Nejkrásnější konec cesty, kdy se mi manžel vrátí domů. Ovšem tahle romantická idylka vás přejde v okamžiku, kdy ta láska života chrápe tak nahlas, že pomalu ale jistě budí dítě. A po perném dnu jste rády, že konečně spí a vy můžete taky zalehnout. Přesto i tak je to to nejlepší, co můžete mít jako kamioňácká manželka spojené s cestováním.

Asi nejdůležitější je nescházet z té životní cesty, po které jste se vydali a máte správný směr. Jednou ta životní pouť skončí a měl by to být pohled, na který bysme měli být hrdí. Jasně, vždycky bude něco, za co se budeme stydět, nepovedlo se nám to nebo je nám to nepříjemné. Patří to k životu, určuje to náš osobní vývoj, odhaluje naši osobnost, naše klady a zápory. Záleží jen na tom, jak s tím naložíme dál. Pokud se napravíme, na konci cesty životem bychom se nemuseli stydět. Do cesty se neustále kladou překážky, ať už na silnicích nebo té životní cestě. Je to jedno. Pořád musíme něco překonávat, zdokonalovat se, vlastně poznávat sami sebe. Většinou teprve až ve vypjatých situacích zjistíme, co v nás vlastně je. A i v těch ostatních.

Máme vždy na výběr, vždy si můžeme zvolit cestu, i když máme pocit, že jsme ve slepé uličce. Každé konání má následky. A každá cesta má jako všechno také svůj konec. Přeji vám, aby Vaše cesta byla bez nehod a výmolů, bez zbytečných škobrtnutí a aby ta Vaše duchovní cesta ke zdokonalení sama sebe vám odhalila jen ty nejlepší stránky povahy.

Co tady děláš?

3. února 2017 v 22:03
Všichni ti z vás, co mají děti víte, jak obtížný může být někdy den s dítětem, o to horší když ještě vy sami máte den blbec.

Neustále jsem musela vyšetřovat a převlékat panenku, až mi z toho málem utekla polívka na sporáku, do pračky jsem zapomněla vložit nádobku s pracím gelem, takže jsem celý cyklus musela opakovat znova. Co jsem mohla, to jsem rozsypala - semínka do domácího chleba se krásně rozprostřely po kuchyňské podlaze. Mytí sprchového boxu se stalo koupelnovou potopou, už chyběl jen Noe s archou . Prostě den blbec.

No a po tom všem jsem byla ráda, že už dcera konečně usnula a já už nemusela nic dělat. Spokojeně jsem šla spát. V půl šestý ráno mne probudil pohyb v ložnici. Okamžitě jsem zpozorněla, protože dcera zatím ještě spí s námi. Jediné co mě v tu chvíli napadlo bylo jen to, že už se zase rozhodla vstávat a jde si pro hračky. Při trošku silnějším zaostření zjišťuji mužskou postavu - manžel. Místo abych ze sebe vypravila něco láskyplného, vypadne ze mě jen příšerná věta - co tady děláš? Netušila jsem, že se manžel dostane domů a tak v duchu počítám končetiny, hledám na těle obvazy a koukám jestli odněkud neteče krev. Nenapadlo mě nic jiného, než že se mu něco stalo. Krev neteče, žádný obvaz ani náplast, končetiny všechny. Mezitím ze sebe manžel únavou souká odpověď, že bude doma držet pauzu, protože mu končí výkon a následující den pojede na firmu přepřáhnout. V duchu si říkám, že za 10 let se nenaučil šeptat a modlím se, aby nevzbudil dceru.

Fajn, všechno v pořádku. Dcera spí, pusu, dobrou. A neusnu. Den blbec pokračuje. 2 hodiny se převaluju z jednoho boku na druhý a za všechny prachy světa nedokážu usnout. Jsem úplně nabuzená a vymýšlím aktivity na den. Po dvou a půl hodině bych konečně mohla usnout. Když v tom se ozve kousek ode mě " mami, ut je áno, táváme". No a další veselý den začíná...

Zdravé mlsání nejen do kamionu

2. února 2017 v 17:26 Vaříme s bylinkami nejen do kamionu
Pokud rádi mlsáte a máte pak výčitky svědomí, mám pro vás řešení v podobě domácích chipsů. Jsou zdravější a podstatně levnější než kupované. A zaberou max. 20 minut.


Vezmeme si jakoukoli kořenovou zeleninu a nakrájíme ji na slabé plátky. Kdo chce, může používat ozdobný vlnkovací nůž, díky kterému budou mít Vaše chipsy krásný vlnkovací vzor.

Zeleninu můžete chvíli marinovat ve směsi soli, bylinek, koření, trochou octa (umeocet, balzamikový ocet) a troškou oleje. Poté strčíte do trouby na cca 180 stupňů a pečete zhruba 15 minut - záleží ale také na typu trouby a zelenině, kterou zpracováváme. Musíte to prostě sami uzpůsobit vlastnímu vybavení a chuti. Hotové chipsy by měli být měkké, ohebné a taky by na nich neměla být stopa spáleniny 😁

Já jsem použila červenou řepu, kterou jsem posolila, posypala sušenou petrželkou, kerblíkem, přihodila jsem 1 bobkový list, několik kuliček zeleného pepře (může být i jen černý nebo směs pepřů ), dala cca 1 čajovou lžičku umeocta, trošku jsem to všechno pocmrndala olivovým olejem a promíchala. Nechala jsem chvíli stát, pak jsem postupovala podle návodu výše a výsledek - mňamka😀

Použít můžete mrkev, celer, brambory, pastiňák, dokonce moje kamarádka používá i cibuli. Fantazii se meze nekladou. Pokud chcete ušetřit energii, můžete používat zbytkového tepla po pečení masa na nedělní oběd 😉