Připadá vám to poněkud zmatené? Takhle vypadala část dnešní komunikace mezi mnou a manželem, který je na cestě z Francie.
Přehozený režim je jen slabý zlomek toho, v čem se musíme vzájemně přizpůsobit. Jinak spíme, jinak a v jiný čas jíme, jsou věci, které už máme vyzkoušené a zahozené v koši jako nefungující.
Našli jsme si vzájemný rytmus, který celkem udržuje rodinu v chodu s minimálními ztrátami. Manžela do jídla nenutím, jen ho upozorním, že už je hotové, když chce, vezme si s námi. Největší problém je u nás spaní, protože dcera občas se spaním zlobí a skloubit dětské vrtochy s pracovním nasazením kamioňáků, zvlášť pokud nemáte ještě vybudovanou samostatnou ložnici a dětský pokoj je dost náročné.
Přesto se snažíme spolu fo nejvíc komunikovat, aby vzdálenost mezi námi nenabourávala naše manželství.
Kromě mateřských povinností musím zvládat ještě ty otcovské-jako je třeba spravovat hračky a když na to nestačím, pomáhá nám dědeček. Ten naštěstí zastoupí mužský element do doby, než se manžel vrátí domů.
Když máte 2 členy domácnosti s převráceným režimem, máte pocit, že vám praskne hlava, všechny orgány v těle si zoufají ze stresu i únavy. Pak se ale vše i v tom stresu uklidní, zjistíte provizorní řešení, dokud se jeden u nich neumoudří. Je to někdy velmi bláznivý a hektický život, ale patří k nám. I když je to šílené.
Nenapadá mě teď jediné pozitivní vyjádření o životě kamioňácké manželky, ale zřejmě to bude únavou. Někdo by řekl, že se mám fajn, že mi manžel nefuní za zády celé dny. Jenže to řekne člověk, kterému se asi dlouho nezastesklo po životním partnerovi, po lásce života. Jasně, někdy je asi dobré, že se vzájemně neprudíme, ale co ty chvíle, kdy chceme být spolu a nemůžeme. Dokud tohle převládá, vítězíme.