Leden 2017

Žijeme v iluzích

30. ledna 2017 v 21:47
Znáte to, několikrát jste se obětovali pro druhé a oni o to nakonec ani nestáli. Jen vy sami jste měli pocit, že vás potřebují, že to bez vás prostě nejde. Asi nejtypičtější iluze, které podlehl každý- jen se nedělejte a přiznejte barvu. Je to lidská přirozenost, potřeba. Potřebujeme, aby nás někdo potřeboval, jinak náš život ztrácí na :-) hodnotě a postrádá smysl.

Často máme také iluze o lidech, kteří nás obklopují. Myslíte si, že je znáte a nakonec vás zradí. Nebo se na vás vytahují nebo vás dokonce ztrapňují a vy jste celou dobu žili v iluzi, že jste přátelé. Tohle už jsm párkrát zažila, ale protože jsem bohužel tak pitomá, že pořád nosím srdce na dlani, začínám ho mít už ošmajdané a snažím se tolik lidem nenaletět, snažím se být obezřetnější.

Úplně nejlepší ale je, když se iluze stane pravdou. I to jsem zažila. Jedno osudové setkání a po 5ti leté známosti se z toho vyklubala svatba. Jako z pohádky,že? V létě to bude už 10 let, kdy jsme se s manželem poprvé poznali. Všechno to v podstatě bylo takové osudové, jedna rodinná dovolená, kde slavil manžel narozeniny u přátel.
V čem byla ta iluze? Nikdy by mě nenapadlo, že člověk jako je můj manžel by stál o někoho jako jsem já. Navíc atmosféra půlnočního courání po lese byť v tlupě lidí za svitu světlušek je taky trochu románové klišé. Nicméně nás něco táhlo k sobě a pořád to trvá. Už 10 let spolu snášíme příkoří života, z toho 5 let jako manželé a z toho 4 roky jako kamioňácká manželka, 3 roky jako matka.

Když jsme teď v zimě byli společně na horách u těchto přátel, kde to všechno začalo, navíc ještě s naší dcerou, bylo zvláštní. Jako by se znovu vrátil čas:-) Od té doby uplynulo už hodně času, moře vody, stalo se spoustu věcí. A díky tomu vím, že náš vztah není iluzí. Pravda, máme své chyby a problémy, ale láska nehněvaná není milovaná. Není to u nás často, ale přes to všechno manželovo cestování máme normální manželství, které není jen na oko, není jen formální.

Poslední dobou mám spíš pocit, že jako iluze se stala slušnost, čestnost, soudnost a stud. Když se totiž podíváme na internet, jsme bombardováni informacemi kdo neměl pod šaty spodní prádlo, kdo zase přibral, čí prsa vypadají nejlíp, kdo se s kým vyspal a komu z nich se to líbilo víc. Je mi z toho zle. Život je přeci o něčem jiném než o něčem tak břitkém jako kdo má nejhezčí prsa. Pánové mi to asi budou zazlívat a odsuzovat moje břitké osudové setkání s manželem. Ale my jsme za tu dobu dokázali překlenout několik ztrát našich nejbližších příbuzných, finanční úskalí, problémové těhotenství, obtížný porod a první rok dítěte, odloučení z důvodu manželovi práce a další každodenní radosti i starosti i přes velikou vzdálenost, která nás neustále dělí.

Těmto pánů bych ještě ráda připomněla iluze, na které mohou sami doplatit. V dnešní nabídce trhu kdy by si žena měla namalovat řasy ve stylu mrkací panny, mít dokonalé nehty, rudé plné rty a postavě pomoci prostřednictvím stahovacího prádla , push-UP podprsenkou, zeštíhlujícími džegínami, které navíc pozvednou zadek, k nim nesmí žena
opomenout vysoké lodičky, které protáhnou nohy až do nebe. No a teď si zkuste takovou ženu potkat. Jasně, krásný pohled. A teď si to všechno odmyslete a představte si, jaké bude Vaše zděšení až ji uvidíte v rouše Evině a navíc po ránu. Že by se vám to nelíbilo? Vždyť jste tu iluzí sami chtěli. A dámy, proč ty iluze vlastně vytváříte??? Aby přes všechnu snahu nakonec utekl za mladší? Nejvíc je žena sexy, když je sebevědomá. Buďte smířeny samy se sebou a mějte se rády. Když nebudete samy sebou, nikdy nebudete šťastné. A o mrzutou ženskou nestojí nikdo, i kdyby měla prsa až do nebe. Budete si ničit tělo plastikami, drahými krémy, které stejně nepomohou. Dbejte o sebe, ale s rozumem. Dokonalý vzhled je asi největší iluzí dneška o které kážou nejvíce ti, co by měli sami chodit s papírovým pytlem přes hlavu.

No nazdar

30. ledna 2017 v 0:15
Když bylo Mikuláše, můj manžel mi dal několik tabulek čokolády, nějaké bonbony, no prostě potěšení do bříška 😀 No a protože si některé kousky šetřím jako první pomoc až mi bude nejhůř, měla jsem menší zásobičku.

Dnes na mě padla krize, neustále mě honila mlsná a tak jsem sáhla do zásob. Jen jsem se labužnicky zakousla do čokolády, zatrnulo mi. Na to, že měla být s pomerančovými kousky nezvykle křupala. Rychle jsem skočila po obalu a zjistila, že kromě pomerančových kousků je také s mandlemi. Polilo mě horko.
Alergie na ořechy a mandle mne sužuje již několik let a předpokládala jsem, že po 10 ti letém vztahu už manžel ví, že již legálně 5 let musí číst všechny obaly a složení, jinak mi bude zle. Nevím, jestli to bylo jen jeho nepozorností, nebo jsem ho něčím naštvala, ale mandle které v čokoládě křupou prostě jako alergik nezvládnete. Naštěstí jsem to zvládla s mírou dušností, díky lékům a skutečně malému množství, které jsem pozřela nebudu muset trávit noc s nenávistí nad tou čokoládou 😁

Nutí mě to ale popřemýšlet nad věcí, kterou už teda po několika letech dělám zcela automaticky a to je kontrola složení potravin. Netušila jsem, kde všude se můžou objevit oříšky a naopak kde jsou psané a výrobek neobsahuje ani stopový kousíček. Spíš asi jen sichr.

Dřív jsme kontrolovali potraviny jen kvůli alergii, teď je moderní sledovat i kvůli "chemii". Pobavilo mne, když jsem jednou zaslechla, jak Polsko bylo dotčeno, že nechceme jejich produkty. Jasně, bude nám zle, ale hlavně aby se někdo neurazil. Je strašné, jak neustále musíme sledovat, jestli se náhodou po jídle neotrávíme nebo nás nezastihne anafylaktický šok.

Jak milé. Už jsem napsala, že neumím příliš vařit obilné karbanátky nebo podobné věci. Neodsuzuji vegetariány, ani vegany, ale myslím, že pokud jsme všežravci, měli bychom jíst vše. Jedna skupina tvrdí, že tohle je špatný, druhý zase že je to zdraví prospěšný. Tak co si vybrat? Pokud bychom opravdu jedli všechno, asi by nebylo tolik problémů spojených s výživou. Je jasný nad slunce, že když bude někdo konzumovat jídlo jen ve stylu rychlého občerstvení, asi to s ním brzy klepne. Zase ti, co jí jen zdravě a jsou hodně hubenì když vážně onemocní, nemají z čeho čerpat a pak to končí úslovím, že kdo je hubenej, bude brzo studenej.

Všem vyznavačům nerozumného stravování -jakéhokoli bych doporučila, aby se zamysleli nad tím, jak by vypadal jejich život jako potravinového alergika a co by konzumovali v takovém případě. Je dost protivné když se musíte ptát na složení potravin naprosto kdekoliv vám něco nabídnou, neustálé luštění etiket v obchodech a odříkání si v době sezónního ovoce, odmítání zdravotních doporučení proti chřipce v podobě lipového květu, medu, heřmánku a jablíčka denně, abyste nepotřebovali doktora se velmi brzy omrzí.

Nevím který Edison si vymyslel, že s alergií se dá vést normální život. Ono je normální a normální. Zvykla jsem si na náhražky potravin - místo ořechů semínka, místo medu sirupy, místo jablka hruška, jen si asi nikdy nezvyknu na ten trapný pocit, kdy se musím ptát co v tom jídle vlastně je?

Takže pokud nemáte zdravotní omezení, jezte to, co můžete, dokud to ještě můžete. Alergie vás může potkat i v 60, jako moji tetu. Zdravá strava jako ozvláštnění jídelníčku vám ale taky břicho neprovrtá.

Moje babi vždy říkala, že co kdo snì a vypije, to mu nikdo nevezme. Tak se najezte , dokud na to ještě máte - ať už peníze nebo zdraví.

Dodatek života kamioňácké manželky

28. ledna 2017 v 16:43
Když jsem psala článek o životě kamioňácké manželky, zaměřila jsem se na praktickou část všedního života. Dnes se chci věnovat té citové, protože ta si podle mě zaslouží svůj samostatný článek.

Samota je velmi nepříjemná věc. Když nemáte s kým sdílet všední den od jeho počátku až do konce ve večerním shrnutí, cítíte se velmi osamělí. Nikdo vám nemůže nahradit manžela, i kdyby byl plný dům lidí, stejně budete ti nejosamělejší lidé na světě. Když večer dcera konečně usne, není nikdo, ke komu byste si mohli položit hlavu na rameno a sdílet s ním tu vzácnou chvilku.

Místo v posteli vedle vás je dost často prázdné, když vám není nejlíp, většinou se nemáte ke komu schoulit.

Citový život kamioňácké manželky je dost osamělý, když se manžel vrátí domů, snažíme se všechno nacpat do doby kdy je doma, což mu asi někdy leze už i ušima.

Hýčkejte si ty krásné okamžiky, kdy si máte ke komu položit hlavu na rameno. Dřív, než to rameno zase zmizí...

Konopné mléko aneb jdi s tím ode mně

27. ledna 2017 v 20:19
Jako fanoušek zdravého vaření, kterému to ale moc nejde, protože umí vařit "postaru", tak jsem se I tak pustila do výroby domácího konopného mléka.

Našla jsem si recept, s vervou se pustila do díla. Neustálé předhazování o škodlivosti kravského mléka a že bysme se měli všichni pustit do konzumace rostlinných mlék zapříčinila můj dnešní pokus.

Nápoj skutečně vzhledem připomíná mléko, chuť zase připomíná hodně zralé hrachové lusky, kterou vylepšuje agavový sirup. Přesto, že jsem recept zkoušela spíš ze zvědavosti, přesvědčila jsem se, že pro mě se i nadále budou dojit krávy, a že bych alergii na laktózu skutečně velmi těžce nesla. Rodina se má nápoj taky netvářila nejlíp a trochu ochutnala. Nicméně není to náš favorit. Konopné semínko používáme často, ale tenhle způsob přípravy asi opravdu vynecháme. Možná by bylo dobré do koktejlů, ale na samotné pití to není pro nás to pravé ořechové.

Jaký je teda život kamioňácké manželky?

26. ledna 2017 v 20:55
Náročný. Musíte dobře plánovat všechny aktivity pro zajištění domácnosti nejen než se kamioňák vrátí, ale i když je doma.

Dokonale musíte vtěsnat potřeby vyprání prádla, aby úschlo než pojede zase pryč a ještě se trefit, aby prací cyklus proběhl v době, kdy jde noční proud- nebo po novém levnější tarif.

Navařit jídlo, aby vystydlo než se vyrazí na cestu. Pokud máte větší mrazák, můžete jídlo průbežně zamrazit, ale mně by se tam teď nevešla ani myš😀

Do toho přizpůsobit běžný denní režim, na který jste s dětmi zvyklí s tím, že se kamioňák potřebuje vyspat před cestou nebo po cestě. Připadá vám to snadné? Vynásobte to stesk dětí po tátovi a jste v háji.

K tomu ještě udržet běžný úklid po tom, co vám jedna osoba navíc oproti běžnému standardu nechává povalovat věci po bytě.

A co vybudovat něco nového doma? To taky není úplně jednoduché. Nakonec rezignujete a dáte přednost vybudování a posilování vztahu mezi dětmi a tátou. Do prvního úrazu. Ale ani ten třeba u nás nehrál moc velkou roli -stal se jen mně 😊

Bohužel díky vytíženosti a nedostatku řidičů neumožňuje příliš budování a vytváření nových hodnot v domácnosti.

Na všechno jste jako kamioňácká manželka sama. Děláte nejen mámu, ale i tátu, opravujete hračky, honíte se s dětmi po bytě. Chodíte samy s dětmi po doktorech a samozřejmě dokud s vámi nejde i tatínek, působí všechny matky jako vyplašené hysterky bez ohledu na věk. Až když se ve dveřích objeví i tatínek podporující stejný názor maminky, tak teprve tehdy vás konečně začne někdo brát vážně.

A do toho všeho ještě strach o manžela na cestách, zvláště pak když slyšíte, že na trase kterou jede se něco stalo, modlíte se, aby to nebyl ten "váš" kamion.

Vysvětlujete dětem, že se táta brzy vrátí, že musí do práce, aby bla bla bla. To zklamání v dětských očích je srdcervoucí. A vy tomu čelíte každý den do doby, než se táta vrátí domů.

Já si zvolila možnosti domácí výroby všeho co zvládnu, většinou je to trvanlivější, chutnější, navíc se beze zbytku zužitkují všechny výpěstky a domácí výtvory, my to máme neustále k dispozici. Tohle byla moje volba. Určitá nezávislost, která funguje při kamioňáckým způsob života. Snažím se o dobré a vyvážené jídlo, které vydrží cestování a dobře se s ním manipuluje i v kamionu, na výletě atd.

Ano, tohle byla moje volba, ke které mě přivedly potravinové alergie, mateřství a jeden kamioňák v domě, invalidní maminka a tatínek pracující na 12 hodinové směny. Moje volba, za kterou si stojím a mám hlavu hrdě vztyčenou.

Klíčím, klíčíš, klíčíme

26. ledna 2017 v 19:39 Bylinky pro všechny
Jasně, už je to tady. Zima si vybírá svou daň a naše těla lační po vitamínech, které by byly pro tuhle dobu typické- sezónní. Klíčky jsou zdrojem mnoha vitamínů, které jsou pro tělo snadno stravitelné, finančně nenáročné a ještě pokud máte děti tak i výchovné. Mohou snadno pozorovat, jak z malého semínka postupně vyrůstá rostlina a ještě ji mohou zbaštit, protože doma vypěstované je vždy to nejlepší. Navíc, pokud máte doma kamioňáka, můžete mu pár klíčků propašovat do sváči, abyste zajistily alespoň trochu vyvážený jídelníček i na cestách.

V dnešním článku se budeme zabývat klíčením řeřichy a vojtěšky.

Co k tomu budeme potřebovat?

Prakticky věci, které máme doma. Postačí miska s výstelkou buďte z vaty nebo kuchyňských papírových utěrek.

Postup:
Jak popsáno výše, vysteleme si misku buďte vatou nebo kuch. utěrkami a polijeme trochou vody. Na takto namočenou výstelku nasypeme semínka řeřichy. Můžete použít buďte v biokvalitě nebo z klasického papírového pytlíčku ze zahradnictví. Já paradoxně po ekonomickém zhodnocení zvolila biokvalitu, protože ta v poměru množství a ceny u nás v drogerii kde je "téměř " vše vyšla jako nejvýhodnější.

Stejný postup je s vojtěškou.

Misku dáme na světlo, udržujeme výstelku vlhkou, semínka vám nesmí odplavat, nic byste z nich potom neměli.
A pak zbývá už jen nechat přírodu udělat své.

Na obrázku je aktuální stav druhého dne klíčení, až vyrostou klíčky, přidáme si recepty, kde naše klíčky využijeme naplno.

Klíčení obvykle trvá 5-7 dní. Tak se máme na co těšit. Klíčit se dají obiloviny, luštěniny - ale i tom až zas někdy příště 😉

Jdu spát. My vstáváme.

24. ledna 2017 v 23:05
Připadá vám to poněkud zmatené? Takhle vypadala část dnešní komunikace mezi mnou a manželem, který je na cestě z Francie.

Přehozený režim je jen slabý zlomek toho, v čem se musíme vzájemně přizpůsobit. Jinak spíme, jinak a v jiný čas jíme, jsou věci, které už máme vyzkoušené a zahozené v koši jako nefungující.

Našli jsme si vzájemný rytmus, který celkem udržuje rodinu v chodu s minimálními ztrátami. Manžela do jídla nenutím, jen ho upozorním, že už je hotové, když chce, vezme si s námi. Největší problém je u nás spaní, protože dcera občas se spaním zlobí a skloubit dětské vrtochy s pracovním nasazením kamioňáků, zvlášť pokud nemáte ještě vybudovanou samostatnou ložnici a dětský pokoj je dost náročné.

Přesto se snažíme spolu fo nejvíc komunikovat, aby vzdálenost mezi námi nenabourávala naše manželství.

Kromě mateřských povinností musím zvládat ještě ty otcovské-jako je třeba spravovat hračky a když na to nestačím, pomáhá nám dědeček. Ten naštěstí zastoupí mužský element do doby, než se manžel vrátí domů.

Když máte 2 členy domácnosti s převráceným režimem, máte pocit, že vám praskne hlava, všechny orgány v těle si zoufají ze stresu i únavy. Pak se ale vše i v tom stresu uklidní, zjistíte provizorní řešení, dokud se jeden u nich neumoudří. Je to někdy velmi bláznivý a hektický život, ale patří k nám. I když je to šílené.

Nenapadá mě teď jediné pozitivní vyjádření o životě kamioňácké manželky, ale zřejmě to bude únavou. Někdo by řekl, že se mám fajn, že mi manžel nefuní za zády celé dny. Jenže to řekne člověk, kterému se asi dlouho nezastesklo po životním partnerovi, po lásce života. Jasně, někdy je asi dobré, že se vzájemně neprudíme, ale co ty chvíle, kdy chceme být spolu a nemůžeme. Dokud tohle převládá, vítězíme.

Jeden chybný krok

24. ledna 2017 v 22:38
Všichni máme občas pocit, že jsme ho udělali. Ať jde o banální záležitosti nebo osudové okamžiky našich životů. Za každé rozhodnutí neseme následky. V dobrém i špatném slova smyslu.

Nejde jen o to, že jste nekoukali na cestu a jeden chybný krok vám způsobil zlomenou nohu, přišli jste o peníze na burze nebo jen ráno sáhli místo po cukru po soli a ranní káva vám hned zkazila celý den. Příčina - chybný krok= následek - zkažený den.

Jednoduchý vzorec, že? Samozřejmě takhle funguje i v pozitivním slova smyslu. Někdy ale může být zapříčiněný neznalostí nebo neinformovaností, dokonce i takovým bludným kruhem. A protože jsem kamioňácká manželka, uvedu tématický příklad.

V současném počasí se snadno na kamionu vytvoří souvislá vrstva ledu. Samozřejmě je jasné, že první, co napadne asi 90% lidí je, že led by se měl nejakým způsobem rozbít a dostat dolů, aby nespadl na vozidla jedoucí za zamrzlým kamionem. Jenže-řidič nemůže vylézt nahoru, protože nemá možnost žádného jištění a tím by porušil BOZP. Díky velkému nákladu nepostačí ani 5 cm prostor, aby led rozbil zevnitř. A my ostatní řidiči- upozornil vás na to někdo v autoškole, abyste se nelepili na kamion, zvlášť v zimě?

Jeden chybný krok a řidič leží se zlámanou nohou, žebrama a možná ještě napůl přejetý od ostatních řidičů. Jeden chybný krok v podobě nalepení se na kamion a máte po čelním skle a ještě budete děkovat bohu, když se vám nic nestane. Někdy nás dělí od chybného rozhodnutíjen pár vteřin a důvody, ze kterých se rozhodujeme jsou někdy naprosto absurdní. Je jedno, jestli se rozhodujeme kvůli někomu nebo kvůli něčemu, jestli to chceme nebo nechceme. Pořád platí, že za každé svoje rozhodnutí neseme následky. Na opravy už není čas, nikoho už nezajímá, jestli byste teď něco udělali jinak. Musíme to prostě nést tak, jak jsme si to sami rozhodli.

Taky bych pár věcí v životě změnila, nebo bych chtěla, aby mě alespoň napadli dřív. Nemyslím teď na své manželství- jak si určitě někteří škarohlídi mysleli. Myslím svou profesní dráhu a vztahy mezi pseudopřáteli, kteří si chtěli např. udělat dobrou reklamu ve škole- jako třeba můj expřítel, který mě v závěru vztahu fyzicky napadl nebo lidi, kteří se zrovna neměli na koho vytáhnout, ve svém zamindrákovaném světě hledali někoho, pro koho by byli něčím lepším.

Ale měla jsem i štěstí na přátele, kteří jsou už se mnou přes 11, 13 let a pořád k sobě máme blízko. Troufnu si říct, a to si asi troufnu hodně, že jsem jedny přátele získala i přes manžela.

Vždycky jsem měla pocit, že se rozhoduju špatně. Vždycky jsem sáhla vedle. Jeden chybný krok za druhým. Následky krušné. 4x v osobním životě jsem se rozhodla správně. Poprvé v pubertě, kdy jsem pojmenovala našeho prvního psa, podruhé když jsem se dala dohromady s manželem a nakonec si ho i vzala, potřetí když jsme chtěli dítě a počtvrté když jsem si chtěla pořídit nového psa, protože ztráta toho prvního byla neskutečně bolestivá.

Jsem matka, manželka, pejskařka, bylinkářka, zahradnice, v neposlední i řadě dcera, vnučka, neteř, v dnešní době je moderní říkat i že jsem blogerka. Toť můj soukromý život. Nejvíc mi ho změnilo, že jsem taky kamioňácká manželka, žena která se snaží udělat domov z něčeho, co podle druhých nemůže fungovat. A přesto ten domov máme. Snad. Věřím ale, že to nebyl chybný krok...

Fanatismus

16. ledna 2017 v 18:00
Při vyslovení tohoto slova všechny asi nejspíš napadne náboženství, teroristické útoky, lidé v tranzu. Když se zamyslíme pořádně, zjistíme, že jednomu fanatismu propadáme takřka všichni a ještě se na to dokonce těšíme. Víte o čem je řeč?

Ano, chápavější mezi vámi už tuší, kam mířím. Vánoce. Snad největší fanatismus pro všechny, kteří mají rodiny a děti. Návštěvy příbuzných a známých, kdy musíte mít naprosto přepychově uklizeno, dokonale nazdobené cukroví, spousty chlebíčků, jednohubek a různých delikates, abyste byli shledáni jako vynikající hostitel, shánění dárků pro celou rodinu, zběsilé běhání po obchodech, do toho spousty reklam na všechny možné hračky, doplňky stravy, parfémy a spoustu zboží, které má poslední šanci na prodej po celoročním válení se v regálech.

Když jsem slyšela v rádiu, že i na Vánoce, které máme v současné chvíli za sebou a díky za to, se spousta domácností hodlá zadlužit nejen na pořízení dárků, ale i na jídlo, zatrnulo ve mně. V dnešní době, kdy se nemusí stát na vše fronty, všeho je dostatek po celý rok, se musíme zadlužit, aby k nám mohla přijet tetička z horní dolní a my jí mohli uvařit kafe.

Kam jsme to dospěli, že se musíme zadlužovat, abysme měli veku na chlebíčky? Něco je prostě špatně. Především se zapomíná na pravý smysl Vánoc a bohužel dnešní děti jsou vedeny spíše materialisticky než hodnotově. Proto se snažíme, aby naše dcera taková nebyla a ocenila i od srdce míněnou maličkost, i když se jí snažíme vyplnit její přání. Smyslem je být spolu, uvědomit si, jaké štěstí ve skutečnosti máme, když nekráčíme životem jak toulavý pes, že nás má někdo rád, jeví o nás zájem a nejsme mu lhostejní. Přesto 90% populace nejen u nás propadá fanatismu Vánoc, vše se blýská, nesmíte upustit ani drobeček, takže nejjednodušší by asi bylo jíst nad dřezem, dárky nakoupeny a úhledně zabaleny v balíčky, které rozzáří všechny tváře v místnosti a kopy a kopy jídla, které návštěvy se zatajeným dechem obdivují a labužnicky konzumují. Idylka, co? A jak to asi vypadá ve většině domácností právě v tuhle dobu? Hádky o peníze mezi manželi o to, kterou splátku zaplatit dřív, děti ještě pojedou na lyžák, rozbila se lednice , vysavač se musí reklamovat a děti si s novou herní konzolí už moc nehrají a ledabyle se válí u televize, zatímco děti musí vypilovat známky na vysvědčení nebo už je to prostě nebaví, nesplnila jejich toužebné očekávání.

Stála ta idylka za to? Asi ne, hlavně, že jsme podlehli fanatismu Vánoc a ostatních, podle kterých bysme jinak nebyli tak dobří lidé a rodiče. Kdy už začneme dělat věci srdcem a přestaneme žít v předsudcích? Co si o nás asi pomyslí? No přeci to, že nechceme rozmazlené děti, nejsme chobotnice, abysme stihli všechno a prostě občas drobíme. Vánoce jsou svátky lásky, míru a porozumění. Nezapomeňte na to, až budete letos zdobit stromeček, cukroví se bude pálit v troubě a děti udělají nepořádek po celém domě. Nejste galerie, v domě se má žít. Štastné a zdravé dítě prostě zlobí, manžel stejně bude drobit i s talířem a když ne, tak polije ubrus červeným vínem. Uvolněte se, nemáte otročit, ale užívat si rodinu.

Prestaňme podléhat fanatismu ostatních a sami začněme naslouchat hlasu srdce, co si skutečně přejeme. Každá rodina má své specifické zvyky. Tolerujte zvyky ostatních a totéž požadujte od nich. Nedovolte, aby jednou z klasických tradic byl fanatismus.

Kamioňák - povolání o život

12. ledna 2017 v 22:35
Asi nikomu nemusím příliš představovat nešťastnou událost, která se stala před Vánoci. Teroristický útok spáchaný prostřednictvím nejsilnějšího auta na silnici - kamionem. Řidič z Polska byl brutálně zavražděn pobodáním a následným zastřelením. Měl rodinu, dítě a jeho sousedé ho měli za klidného a spořádaného člověka. Jediné, co v ten osudný den udělal bylo, že byl řidičem kamionu. Teď je mrtvý.

Když jsem viděla podobu řidiče, rozbrečela jsem se. Polský řidič byl stejný typ jako můj manžel s tou výjimkou, že neměl brýle. I barvy kabin mi nejsou tak zcela cizí, i když je má řada firem. Útok se děje v Německu, kde můj muž drží pauzu a terorista je na útěku. Bojím se, aby můj manžel nebyl jeho další obětí.

Pro někoho hysterická reakce, ale nikdo to nepochopí, dokud se ho to alespoň trochu netýká. Nemůžeme popřít, že celá kamioňácká obec byla v šoku, možná i proto, že se nejednalo o prvotní situaci s kamionem.

Jeden náš přítel kamioňák byl na cestě do Španělska uspán plynem a vykraden. Naštěstí dávka plynu nebyla smrtelná. Ale takovýchto útoků neustále přibývá.

Nemůžeme opomenout ani záběry z kamer kamioňáků, kdy ve Francii uprchlíci kladli překážky na dálnice, aby kamiony zpomalili a mohli na ně naskakovat.

Připadá vám, že se ještě jedná o hysterickou reakci? Nikdo si nedokáže představit, jaký strach může mít kamioňácká manželka o svého muže. Nejde o hmotné zabezpečení - ač ho manžel zajišťuje. Jde o to, co už spolu nestihnete, o co společného přijdete a o tu neskutečnou bolest ze ztráty milovaného manžela a otce malého dítěte. Ano, kamioňácké manželky nejsou jen flundry skákající na první kalhoty co projdou kolem, ať už patří muži či ženě - morálka dnešní doby je nechutná, že? Jsou i takové, co jsou starostlivé a své muže nadevše milují a nechtějí, aby jejich druhá polovina skončila přišpendlená jako trofej nějakého fanatického teroristy.

Už tak je náš život těžší než ostatních, tak nám neberte naše muže! Jen řídí kamion, aby uživili svou rodinu...

Síla vůle

11. ledna 2017 v 21:38
Dalo by se říct, že je všemocná. Síla, která se objeví, když už máte pocit, že jste na konci. Na konci úplně všeho, všech sil a nadějí na cokoli.
Možná je poháněná touhou nebo pudem sebezáchovy. Je ale v každém z nás a probouzí se v okamžicích, kdy už zvažujeme rezignaci, když v tom vás něco tak nakopne a najednou je řešení před vámi.

Moje největší síla vůle byla před třemi lety, když se mi narodila dcera, já byla po sekci a ona na JIPu. Pro nedostatek místa na oddělení šestinedělí jsem musela ležet na klasickém gynekologickém oddělení. Musela jsem se dostat přes celé toto oddělení k výtahům, vyjet o dvě patra výš, projít celé oddělení a po schodech do dalšího patra po schodech, protože tento výtah nejezdil. Byla jsem druhý den po sekci a dokázala jsem tuhle úplně šílenou cestu absolvovat jen proto, abych mohla na 5 minut koukat na inkubátor na to maličké miminko, které najednou bylo moje. Ale dokázala jsem to silou vůle. Kdybych se litovala, že tu mě bolí a tu mě píchá, nikdy bych to nedokázala.
Moje kamarádka se dozvěděla v nejkrásnějším období života, kdy čekala svého druhého syna, tu nejhorší možnou diagnózu a to byla rakovina prsu. Zatla zuby, nemoci se postavila čelem a dokázala nad ní zvítězit a ještě si zachovat zdravý rozum s malým miminkem a malým školáčkem. Za to ji obdivuji a myslím, že to by každý asi nezvládl.

Je to jen další doklad toho, jak silná vůle vlastně je. Dokáže pozvednout ze dna a porazit i velkou překážku. Mám jen jednu radu - když se síla vůle vzbudí, neuspávejte ji.

Můj život s vitiligem

11. ledna 2017 v 0:34
Vitiligo je onemocnění kůže, které znamená ztrátu pigmentace. Projevuje se ohraničenými bílými fleky na kůži kdekoli po těle, obočí, řasách a vlasech. Narozdíl od albinismu nepostihuje oční rohovku. Pro mě alespoň jedna pozitivní zpráva. Manžel mi totiž ještě nedávno řekl, že to jsou takové oči na utopení...

Samozřejmě v praxi vitiligo znamená, že si postižená místa musíte promazávat a ochraňovat opalovacími přípravky s tím nejvyšším možným faktorem, protože kůži nic nechrání a mohlo by snadno dojít ke vzniku rakoviny kůže. Asi 30% nemocných vitiligem se léčí se štítnou žlázou.
Podle stránek zabývajících se tímto onemocněním dochází k vitiligu následkem odumírání melanocytů. To jsou kožní buňky, které produkují pigment - melanin. Samozřejmě existuje několik teorií, co toto onemocnění spouští, vědci ale přesnou odpověď neznají.
Jako u všeho je považován stres za jednu z příčin a spouštěčů vitiliga - ještě že ho máme a je to takový prevít. Další je samozřejmě hit dnešní doby - nesprávný a nevyvážený jídelníček, který způsobí narušení imunity a vyvolá autoimunitní onemocnění - ještě že se tak rádi cpeme vším nezdravým.
Většina odborníků se domnívá, že se skutečně jedná o autoimunitní onemocnění, kdy je organismus naprosto zmatený a po nějakém impulzu - samozřejmě, že první příčku obsadil stres, vyvolá autoimunitní reakci. A tou může být i vitiligo.
Další, co hraje také roli je, že pokud už autoimunitním onemocněním trpíte, jste snáze náchylní i k vitiligu. Přesto, že některé prameny uvádí, že je vitiligo léčitelné prostřednictvím kortikoidových mastí a kdo ví čím vším asi zklamu vlastní zkušeností po návštěvě kožní ambulance. Jediné, co by možná mělo účinek, je úplná depigmentace. A to si rovnou můžete jít vybrat krém na opalování s ochranným faktorem 1000 a pro jistotu ještě mít v kapse úmrtní list, protože rakovina kůže už si brousí své pařáty. Přestože jsem dostala nějakou údajně zázračnou mast, kterou jsem si musela sama uhradit a peněženka se scvrkla o 400,- zjistila jsem, že mi není tak úplně neznámá. Dostala jsem mast Protopic, která je určená pro léčbu atopických ekzémů, kdy není účinná kortikoidová léčba. Ano, léčím se s atopickým ekzémem, ale tohle jsem dostala předepsáno na vitiligo. O tom nebylo nikde ani zmínky a všichni, kteří jsou alergici, astmatici a atopici navštěvující fóra a stránky zaměřená na toto onemocnění tuto mast dobře znají. Přesto, že jsem o ní neslyšela nic dobrého, vyzkoušela jsem ji a nanesla ji na ruce poseté vitiligem. Asi po 20 vteřinách se dostavilo příšerné pálení, které mělo údajně po několika dnech zmizet. Nezmizelo a já s mastí zkoncovala.
Začala jsem si znovu přehrávat návštěvu v ambulanci a došlo mi, že jsem mast dostala jen proto, aby byl ode mě klid. Aby se dostálo jakoby nějaké péči. A to jsem jen chtěla vědět, jak se o to starat, abych si ještě víc nezavařila a kůže nezačala praskat nebo se loupat, jak tomu bývá u ekzémů. Potvrdila mi to v podstatě i vzpomínka, kdy lékařka oznámila, že nato nic není a po 5 minutách úporného sepisování, kdy jsem mlčky seděla na pacientské židli v ordinaci bylo náhle řešení.

Nedalo mi to a oslovila jsem sestřenku, která pracuje pro kožní lékařku. Kortikoidy skutečně nepomáhají a zbytečně zatěžují organismus. Jedině uplná depigmentace, ale kdo by se chtěl pustit dotak bolestivého zákroku, kdy fakt vás už nebude nic chránit - jak kdo chce.

Vitiligo není bolestivá nemoc, ne fyzicky. I když pokud smažíte řízky a cákne vám na postižené místo horký olej nebo stačí jen o něco teplejší voda - z tý nemocný kůže byste vyskočili. V zimě není příliš viditelné, alespoň u mě. Horší je to v létě. Připadáte si jako kráva Milka. Lidé si od vás nechtějí nic vzít, protože si myslí, že máte po úrazu nebo jste prašiví. Možná není psychicky bolestivá tato nemoc, ale spíš reakce ostatních lidí na ni.

Nezlehčuji stres, ani špatnou životosprávu, která je pro dnešní dobu bohužel typická. Uvědomuji si, že hrají velikou roli v našich životech a mají zásadní změny na náš organismus. Jen už mi to někdy v článcích a vyjádřeních připadá, že nikdo už odpovědi ani nehledá, dokud jsou tu tyhle dva mocné faktory. Vím, že budu čím dál flekatější a že s tím nic neudělám. Ale to, že jsem flekatá ještě neznamená, že musím být blbá a flekatá. Chci pravdu a ne med kolem pusy. Nic víc ani míň nepřijmu.
Vitiligem trpí 2% populace a spousta lidí se díky němu proslavila a rozjela slibnou kariéru povětšinou světe div se v modelingu. Myslíte, že neznáte nikoho slavného s vitiligem? Mýlíte se! Protože všichni znají Michaela Jacksona! A to je asi ta nejznámější osobnost, která podstoupila naprostou depigmentaci nikoli pro to, aby se nepodobal otci nebo kvůli Elisabeth Taylor. Trpěl vitiligem a u černocha je to sakra vidět. Vitiligo je asi příjemnějšíúkaz rčení, že nemoc a smrt si nevybírá - postihuje všechny rasy. V Indii je dokonce možným důvodem k rozvodu.

Nenavádím nikoho, aby se neléčil podle doporučení svého lékaře. Jen popisuji MŮJ život s vitiligem. Možná pro někoho bude ta léčba skutečně úspěšná a konečně se vnese trochu světla do věci. Kdo ví? Já nehodlám přežívat v obavách z toho, jestli mi někdo kouká na ruce, nohy nebo se zajímá, proč mám šedivé vlasy, když mi bude teprve 32. Já hodlám žít!