Prosinec 2016

Moje jízda kamionem

12. prosince 2016 v 17:26 | Marcy
Tak mě jednoho dne manžel přemluvil, abych s ním jela do práce a on mě pak hodil kamionem domů, když má stejně cestu kolem. Když jsem si vedle kamionu stoupla, měla jsem pocit jako beruška, která má vylézt na dvoumetrovou slunečnici. Při mé výšce 162 cm bylo dostat se do kabiny docela náročné. Ano, leze se jako po žebříku, ale dostat na první schůdek je docela fuška. Naštěstí při téhle výšce mám docela dlouhé nohy, tak se to povedlo jen s mírným zapocením. Vítězně jsem kecla do sedačky. Jenomže pérování sedadel je něco trochu jiného než na co jste zvyklí v autě s hydraulikou. Připadala jsem si jako hopík, najednou se rozpohybovalo pár faldů, které se většinou hrají nehnuté. Zatímco já si zvykala na neobvyklé vysoký výhled a hopsající a poněkud užší sedačku, manžel udělal veškeré kontroly a přípravy, které mi silně připomínaly start raketoplánu. Jen zavolat onu osudnou větu - Houstone, máme problém. Tak vyrazíme. V areálu není místo na pořádné otočení a tak se otáčíme "na prasáka". Jak mi manžel vysvětlil, dochází k velkému opotřebení a sjíždění gum. Ale, nedá se nic dělat a musí se jet. První pro mě děsivá situace nastává, co by milovníka zvířat a přírody vůbec v okamžiku, kdy vyjedeme z areálu na silnici mezi poli a uvidíme káně při obědu zajíca na asfaltu. Do poslední chvíle to pro něj nevypadá dobře, ale protože manžel není žádný pirát a káně oželí oběd za cenu vlastního života, vše dopadá dobře.
Musím konstatovat, že kamion je naložený a váží 40 tun. Rozjezdy jsou u takové zátěže velice znatelné. Brzdná dráha je taky podstatně delší. V tu chvíli jsem si vzpomněla na všechny dopravní nehody v tv, kdy byl kamion označován za pravděpodobného viníka a napadlo mě, že vlastně je vžitý automatický systém jako mezi mladším a starším sourozencem. Starší sourozenec, protože je větší, je samozřejmě zodpovědný za všechno, co způsobí ten malý. A totéž se vžilo do silniční dopravy. Zase by ale bylo zajímavé, kdyby se staršímu sourozenci aplikovala třeba jako čelovka malá kamera- stejně jako mají řidiči kamionů právě pro tyhle případy. Rodiče by naprosto přesně věděli, kdo může doopravdy za rozbitou vázu v obývacím pokoji, kdo koho strčil a bylo by po rozepřích:-) Během toho toku myšlenek jízda vesele ubíhala a já se kochala výhledem. Když jsme se dostali k mému cíli, přemýšlela jsem, jak se z toho kolosu mám sakra dostat. Popředu je to naprosto vyloučené, ledaže byste chtěli plastiku. Nakonec se mi podařilo úspěšně vystoupit bez ztráty kytičky a bez toho, aby si můj muž myslel, že jsem naprosto ničemná. Když jsem doma otevřela dveře, dcera mne vítala, jako bych jela s manželem celou cestu až do Francie, babička, která hlídala si také oddechla, protože celou dobu zodpovídala otázky typu Kde je moje maminka? Věřím, že toho měla dost, já zase věřím, že manžela bolí záda z těch velmi nepohodlných sedaček v kamionech, kdy jste jako hračka na pérku a pokud jste někdy viděli dokumenty o cestách kamionem po Tibetu a Indii a všech možných místech, kde to hází a řidiči a spolujezdci opravdu skáčou na sedačkách- zažít to můžete i na českých silnicích. A vy všichni, kteří právě teď chcete argumentovat, že silnice jsou zničené právě od kamionů, rozhlédněte se po bytě a podívejte se, kolik zahraničního zboží, potravin, součástek do aut, a veškerého zboží s eshopů máte doma-proto ty kamiony jezdí, i kvůli vám. Už to ani jinak nejde, tak prostě přestaňte nadávat a až budete mít možnost se svézt kamionem, využijte ji. Získáte trochu jiný pohled na věc a možná i na jiné životní věci a priority. Tak šťastnou cestu bez nehod!!

Zvíře v srdci člověka

12. prosince 2016 v 14:07
Upřímně řečeno poněkud zvláštní téma, které ale vede k hlubokému zamyšlení. Když vezmeme v potaz evoluci, jsme z opice. Šimpanz má prý společných 98% genetických znaků. A někdy mám ve svém okolí pocit, že někteří už to na ty zbývající 2% nedotáhli. Ne nadarmo se říká, že je někdo drzý jako opice a drzost některých lidí skutečně postrádá 2% vývojePřekvapený.

Máme samozřejmě instinkty a pudy a to je asi to jediné, co by nám ze zvířat mělo zůstat. I když se od nich můžeme leccos naučit. Mořský koník rodí mláďata a stará se o ně. Samice tučňáka naklade vejce a odejde, vrátí se za rok. O mláďata se stará samec. I tohle můžeme vidět v lidském světě. Někteří muži trpí pseudotěhotenstvím v době, kdy jejich partnerka je sama těhotná. Prý je to zásluha empatie. Mají oteklé kotníky, je jim na zvracení při sebemenším zápachu a mají celkový pocit oteklosti. Někteří "silní empatici" dokonce cítí porodní bolesti- ale to už není příliš k uvěření, protože dámy, co si budeme říkat, tohle by nezvládli.

Ale co je čím dál častěji viditelné je muž na rodičovské dovolené nebo dokonce jako osamělý rodič. Je velmi diskutabilní, jestli je to dáno ekonomickou situací rodiny nebo tím, že se rodiče "podělí". Já se dělit nechtěla a nechci. Je to moje výsada a privilegium. Je mi jasné, co chtějí pánové namítnout, ale veškerou práci dělají ženy, pokud se jedná o péče o dítě. Označení, že muž "udělá" dítě je značně nesmyslné. Vše se vyvijí a vytváří v ženském těle, samozřejmě za spolupráce mužských reprodukčních buněk v době většinou radostného dovádění, které muž ochotně a rád poskytne.

Pudy sebezáchovy nás udržují při životě, ale co běžnější a veselejší část předchozího odstavce? Co takové osudové setkání s životním partnerem? I za to mohou pudy, které opravdu v tomhle případě ovládají srdce. Láska je sice chemická reakce organismu na jiný, ale bez téhle chemie by nebylo lidstva, ani ničeho jiného živého a krásného. Deštivý den je daleko příjemnější, když jste zamilovaní, máte chuť do něj vběhnout a nechávat stékat po sobě dešťové kapky a nosem nasát ten nejčerstvější a nejvoňavější vzduch, jaký kdy vaše plíce poznali. Když tohle dva lidi k sobě cítí, rozhodnou se společně starat o společné dítě, radosti i starosti, je to skvělé a je to asi ta nejušlechtilejší zvířecí část našeho srdce. Nenechte si ji zkazit těmi, co opouští rodiny a nechávají ty, co by jim měli být těmi nejbližšími, na holičkách. Pomozme těm opuštěným a sami si užívejme toho nejkrásnějšího, co nám zůstalo z "divokých " a nedovyvinutých dob.

Změnilo mi život...

11. prosince 2016 v 19:54
... spousta věcí, ale i lidí a jejich vlastní názory a postoje. Mezi ty nejdůležitější věci v posledních několika měsících asi patří zdravotní diagnózy mých přátel a hlavně členů rodiny. Zjistila jsem, že upozornění ostatních, že máte žít pro daný okamžik a užívat si života plnými doušky je víc než jen fádní fráze, kterou slycháme tak často. Možná právě proto tak často oblétá svět. Protože se tím neřídíme a nežijeme tak. Rozhodla jsem se na všechno vykašlat - ano! I teď před Vánoci. A chci si užít všechny možné chvíle se svými blízkými a nechci ztratit jedinou příležitost. Jiná už totiž přijít nemusí. Chci se přestat stresovat s Vánoci a pečením cukroví a generálním úklidem. Čas s blízkými vám nic a nikdo nevynahradí. A právě ten postoj lidí, kteří teď budou svádět boj o své bytí a nebytí tady je natolik někdy i šokující, že mi zcela změnil pohled na celý dosavadní život. Není až tak důležité co děláme, ale s kým to prožíváme. Máte milující rodinu? Tak co chtít víc. S milující rodinou dokážete cokoliv. Nikdy nejste sami a nikdy vás nenechá padnout. Když jsem byla těhotná a zprávy nebyly dobré, byla to rodina, kdo stál za mnou. Když se dcera narodila předčasně a měli jsme spoustu dalších a dalších problémů- byla za mnou rodina. Samotné narození dítěte je velikou životní změnou. Když je to ještě spojeno s komplikacemi, jste rádi za jakoukoli pomoc a podporu. Měla jsem velké štěstí, že mám svou rodinu, která mi opravdu velice pomohla. Bez nich bych to nezvládla. Byl to velmi těžký půlrok, začátek dalšího roku nevypadá nejlépe. Ale přesto, že máme obavy, není důvod a my ho nikdy nesmíme vytvořit, nesmíme přestat doufat a věřit. Ať už je to v zázrak, moderní medicínu nebo jen v to, že zlevní vaše oblíbené brambůrky. Chci jen říct, že víra v něco, co nás udržuje nad vodou je v těžkých chvílích nezbytná pro další přežití. A když už chcete přežít, nebylo by skvělé mít vedle sebe po boku někoho, komu nejste jedno a kdo s vámi chce být pořád a vždy vás podrží? Kdo se od vás nikdy neodvrátí a kdo je tu jen pro vás? Blíží se Vánoce, nezapomeňte na svou rodinu a blízké přátele. Z nějakého důvodu jste se narodili, kde jste se narodili, máte rodiče jaké máte a své přátele jste taky z nějakého důvodu potkali. Tak je od sebe neodhánějte. Mohou pozitivně ovlivnit váš pohled na svět. Mohou i negativně, ale to je taky důležité. Získáte cennou životní zkušenost. Vždy jen získáte. Tak proč se bránit? Otevřete srdce svým blízkým, Vánoce jsou k tomu ta nejlepší příležitost a vy tak budete moct prožít třeba ten nejkrásnější příští rok a po něm další a další.