Kazdý z nás je má. Dveře, do kterých se nezve každý. Všichni máme svoje vzpomínky, zážitky a zkušenosti, o kterých ví jen málo lidí nebo dokonce téměř nikdo. Chráníme se už od přírody. Váháme kdy a komu tyto dveře otevřít, jsme silně zranitelní. Někdy nevíme, komu můžeme věřit a komu ne. Váháme. Někdy je otevřeme osobám, kterým věříme. Nebo dokonce velmi často. Přináší nám to úlevu a pocit sdílení, který je nezbytný například v partnerských vztazích.
Ale nejsou to jediné dveře, které nás v životě mohou omezovat nebo naopak posouvat dál. Třeba sny a touhy. Taky dveře které neotvíráme každému. Sny a touhy jsou motorem, který nás pohání dál a smeřuje a naplňuje náš život. Někdy se tyhle dveře zamknou, při pohledu na ně cítíme frustraci a prázdnotu. Ve vzduchu se vznáší neúspěch a selhání. Zmařený sen, nebo sen o který nás někdo úmyslně či neúmyslně připravil.
Komu pak dveře otevřít a kdy vůbec? Zajímavá otázka. Komu natolik věříme? Asi je celkem příhodné rčení, že risk je zisk. Koneckonců, nemusí to být vše jen negativní. Otevření dveří nás může posunout dál. Sen se může stát realitou. Nejdůležitějším člověkem, před kterým nikdy dveře nezamykejte, jste vy sami. Snít i v dospělosti a mít postavený malý vzdušný zámek nemusí být špatné. Jen nesmíte ztratit kontakt s realitou. Za zamknuté dveře patří jen to špatné, na co nechceme vzpomínat a co se snažíme vytěsnit. Otvírejme se opatrně a jen těm, kterým skutečně věříme, které máme rádi a které milujeme. Jen ti nám mohou pomoci buď splnit sen, zamknout nepříjemné vzpomínky. Jen pro ty buďme vždy otevření a pomáhejme i s jejich dveřmi. Sdílená bolest a starost je mnohem menší, než když trpíte sami. Nevěříte? Tak to jednou zkuste

:)