Ano, je to tak. Můj manžel onemocněl jakousi chřipkou. A aby toho nebylo málo, měla ji i moje maminka a chytla to i naše téměř 17-ti měsíční dcera.
Ať se to někomu líbí nebo ne, i z toho největšího kamioňáka se během nemoci stává typický chlap. V praxi to znamená to, že při jakémkoliv kýchnutí, zakašlání a vysmrkání je slyšet povzdech, zaklení nebo vzdech sebelitování. Zkušené manželky a přítelkyně si jistě tuto situaci vybaví. Vzhledem k neustálému kašlání, smrkání a naposto nelidského nočního chrápání se manžel dobrovolně přesunul na naši rozkládací sedačku do vedlejší místnosti v domnění, že naši dceru ochráníme před bacily. Nakonec se ukázalo, že naprosto zbytečně, protože stejně začala mít rýmu, teplotu a v noci začala pokašlávat.
Nastoupila jsem jako správná manželka s vařením čajů, nabídkou léků a radami, jaknebohého muže co nejdříve uzdravit. V tu chvíli se v mém muži vzbudil hrdina, který to zvládne a který za pár hodin měl nos jako bambuli a kašel připomínající tuberu v posledním stádiu.
Hned poté, co naše dcera začala mít stejné projevy chřipky jsem zpozorovala, že muži se chovají naprosto stejně jako malé děti. Takže už na mě byli dva. Nebo respektive ještě pořád jsou. Zkušené matky ví, jak příšerné je, když dítě onemocní. Není nic horšího. Pokud k tomu ještě neonemocní tatínek. To je doma prostě katastrofa. Neustále jsem slyšela povzdechy a nářky, jak je to hrozný, jak příšerně mu je a že asi umře. Po dvou dnech jsem už nevydržela a vypustila ven typickou větu - "Co bys dělal, kdybys měl rodit?!" Byli bychom bezdětní, odtušila jsem odpověď sama pro sebe. Vysvětlila jsem manželovi, že když se bude neustále litovat a říkat si, že mu je zle, nikdy se mu líp neudělá. Z jeho hlasu jsem cítila trochu uražené hrdosti a zklamání, jak ho nepolituju, ale dítě je prostě přednější. V tu chvíli mě nic jiného nezajímá, ani kdyby měl hlavu v podpaží (matky mne jistě chápou). "Ach jo, zítra musím do práce..." No jo, asi jako všichni ostatní. Pak jsem si vyslechla, jak se mám, že jsem s dcerou doma a šli jsme spát. Jo, to se mám. Nedělám nic jiného, než dávám dceru na nočník, utírám jí nos, tiším ji a poskytuju veškerou mateřskou lásku, která ve mně je. Zápasím s každým čajem a sirupem, který jí potřebuju dát, poslouchám zoufalý pláč než léky zaberou a trhá mi to srdce, že nemám nic, co by zabralo okamžitě a jinak jsem naprosto bezmocná. Proti času nemůžu dělat nic. Ale to se mám, že jsem s dcerou doma. Ano, mám a jsem na to hrdá. Po tom všem, co jsme si vytrpěly si to sakra zasloužím. Ale rozhodně se nemám, když je nemocná... To chlap asi nikdy nepochopí. No možná ti, co jsou na rodičovské dovolené nejspíš jo, ale ten pracující zbytek asi těžko.
Co se dá dělat, snad to nějak přežijeme. Doufám, manžel během té rýmy neumře... (i když má vše potřebné k tomu, aby se uzdravil a přežil)