Duben 2015

V ledničce je pravda...

27. dubna 2015 v 12:21 | Marcela
Jako pacient, který se léči se štítnou žlázou jsem si od svého okolí užila kvůli své váze víc než dost. Někdo je jako soudek, někdo jako proutek. Prostě každý je nějaký. A Já, protože jsem byla vždycky hubená, jsem slýchala vždycky jen to, jak se mám, že si nemusím hlídat váhu a taky jak jsem příšerně hubená. A to jsem vyžírala ledničku ještě v půl jedenácté večer.
Ty vůbec ne jíš. Jasně že ne a v lednici mám tam pádem černou díru. VŠE se naštěstí změnilo, když se narodila dcera. Podařilo se dostat štítnou žlázu pod kontrolu a tam jsem získala pár kilo navíc než jsem měla před otěhotněním. Trochu jsem se oplácala a když šla moje maminka shodou okolností do naší lednice večer pro pohoštění pro návštěvu a druhý den dopoledne pro přesnídávku pro mojí dceru a viděla ten rozdíl, zeptala se mě, jestli si myslím, že je to zdravé.

Zdravé to asi není, ale když je hlad, nedokážu usnout. Ráno pravdu ukáže jen světlo na konci lednice. ..

Kdo se směje naposledy...

16. dubna 2015 v 15:16
V životě jsem udělala mnoho rozhodnutí, na které by se dalo vztahovat téma týdne. Mnoho mých rozhodnutí se zdála být nesmyslná, iracionální a někdy možná i trochu paranoidní. Od pěstování petžele v květináči na pražském parapetu přes založení velké bylinkové zahrady a části zeleninové až po pořízení psa. Abych byla spravedlivá, moje maminka tvrdí, že pes se pořídil hlavně kvůli mně. Na vysvětlenou musím uvést, že když jsem byla ve čtvrtém měsíci těhotenství, náhle jsme přišli o našeho 16-ti letého miláčka. A samotný stesk v kombinaci s těhotenskými hormony samozřejmě udělal své. Ale je to nádherná ukázka toho, jak je to jedno z rozhodnutí, nad kterým se mnozí usmáli nebo se mi rovnou vysmáli. A teď jsem to já, kdo se směje, protože mám toho nejúžasnějšího společníka a naše dcera úžasného chlupatého kamaráda, bez kterého nedá ani ránu a on bez ní.

Jen se smějte, nevíte, na jak je to dlouho...