Každý z nás si určitě už položil otázku, co bude dál. Mám za sebou pár hektických měsíců, kdy jsem se nechala využít, snažila se pomáhat a žít tak jak se má a být tou co nejlepší mámou. Po různých pádech jsem se sama sebe vždycky ptala, co bude dál a jestli bych se zachovala stejně. Odpovědi různé, samozřejmě také závislé na aktuální náladě.
Ale rozhodla jsem se pro jednu jasnou věc. Nenechám se zlomit, sebeúcta je to jediné, co si nikdy nenechám vzít. A to mě možná udrželo trochu nad vodou. Díky tomu jsem získala odvahu napočtvrté zkusit upéct kváskový chléb a kupodivu konečně s úspěchem. A taky jsem, nabitá sluníčkem, vysela zeleninu, bylinky a už si dělám zálusk na některé rostliny, které si nechám poslat. To, že jsem se nevzdala a nenechala se zlomit ničím, co mě potkalo se mi vyplatilo, rostlinky rostou, kváskový chleba se daří a co je úplně nejúžasnější, s dcerou jsem poprvé zasadila fialovou Primulku. A bylo to naprosto úžasné a i kdyby zrovna padal jeden trakař z nebe za druhým, byl by to pro mě ten nejkrásnější a nejslunnější den na světě.
Uchovávejte si krásné chvilky v paměti a vždycky, když je Vám nejhůř, nebo smutno, tak si je znovu promítněte. Uvidíte, že svět pak nebude už tak černý, jak se předtím zdál. Nikdo neví, co bude dál. Důležité je, abysme byli se sebou spokojení tak, jak jsme, jak žijeme, jak se chováme. A i když dostáváme od života jeden kopanec za druhým, je nejdůležitější vždycky vstát. Protože jednoho dne se na nás štěstí usměje a začne se znovu dařit. Ať už chceme, nebo ne...