Listopad 2014

Ještě jednou to odjedu...

22. listopadu 2014 v 22:19 | Marcela
... a pak už budu doma častěji. Tak přesně tuhle větu mi sdělil dnes můj manžel v sms ze Španělska. Po třech týdnech se už vážně těším, až se zase uvidíme. Naše dcera taky za tu dobu udělala spoustu pokroků a taky samozřejmě vyrostla. A pro mě je čím dál náročnější dělat mámu i tátu v jedné osobě.

Vážím si manžela za to, že dělá takovou práci a obdivuju, že se z toho ještě nezbláznil. A těší mě, že už to zažijeme jen jednou a už bude s námi častěji.

Je spousta věcí, které by člověk možná rád zažil ještě jednou - první rande s osudovým partnerem, první polibek, žádost o ruku, svatební den, promoci... Možná by spoustu lidí zajímalo, jak by jejich život vypadal, kdyby se rozhodli jinak. To asi napadne každého. Já na to ale mám v mysli okamžitou odpověď. Ano ráda bych ještě jednou zažila to rozechvění z prvního rande s mým manželem, náš první polibek, při kterém se mi zatočil celý svět. Ráda bych si ještě jednou poslechla jeho řeč, když mě žádal o ruku. A taky ale vím, že bych se rozhodla stejně. řekla bych ano na první ance, znovu bych ho políbila a znovu bych mu řekla ano, když mě žádal o ruku. Vím, že můj život by byl stejný jako doposud. Jsem s ním šˇastná. a je fajn, že tuhle šílenou trasu pojede už jen jednou a budeme spolu častěji.

Rozhodně ale musíme žít náš život tak, abysme nechtěli věci změnit, ale abychom je chtěli zažít znovu tak, jako tehdy.

Staré, dobré...

3. listopadu 2014 v 20:28 | Marcela
Jsou zvyky, které děláme naprosto automaticky a ani je v podstatě nevnímáme. Dokonce se někdy pozastavíme nad tím, jestli jsme určitou činnost udělali nebo ne. Dalo by se říci, že i zlozvyky můžeme považovat za staré zvyky, kterých se lze jen těžko zbavit.

S manželem jsme v době, kdy jsme spolu ještě chodili, měli různé zvyky, které se samozřejmě postupem času mění nebo se dokonce vytratí a místo toho je nahradí jiné. Manžel mi v době našeho chození otevíral dveře od auta, nosil mi květiny, případně oběd, ráno brzy vstával, aby mne mohl odvézt atd. Dnes už mi dveře od auta otevře málokdy, spíše vůbec. Květiny mi občas přinese, ale pořád si nepamatuje, jakou kávu mám rádaSmějící se Spousta věcí se změnila - především jsme manželé s malým dítětem a štěnětem, bohužel se nevidíme tak často, jak bychom si přáli. Co nám zůstalo? To, že když manžel přijede po dvou týdnech a uleháme večer do postele se ke mně přitulí a i když je sebevíc unavený, alespoň chvilku mne šimrá po zádech a zaboří hlavu do mých vlasů. Zdá se to jako pro někoho běžná věc, pro někoho divná věc, ale pro mě to znamená strašně moc. Protože mi tím vlastně neverbálně sděluje, že mě pořád miluje a že se mu stýskalo. A co máme nového? V noci, když naše dcera pláče, protože jí rostou zoubky nebo jen prostě nechce spát, bdí s námi. Ne, že by musel, protože se v tom nedá spát - může jít spát do jiné, klidnější místnosti kde by se určitě vyspal. Ale on stejně zůstává s námi a drží se do poslední chvíle, než malá usne. V tu chvíli naprosto zmizí vidina té vzdálenosti, která nás zase čeká a žijeme pouze tím okamžikem. Přála bych si, aby i tohle se stalo naším starým zvykemUsmívající se

I když jsou vzdálenosti sebedelší, je důležitá ta zastávka, kterou si uděláme. Kéž bychom si ji mohli dělat dle libosti a ne jet podle jízdního řádu zaměstnavatelů našich kamioňáků. Ale nezoufejme, každá cesta má svůj cíl a k tomu se dřív, či později stejně dostaneme. Hlavně, aby to bylo bez nehody...