Když jsme ještě byli naprosto bezdětní, měli jsme jistou vizi, jak bychom si představovali výchovu našeho dítěte. A jak jistě dobře víte, vše vzalo za své, když nám "vrána jedno mimčo nadělila téměř pod vánoční stromeček". Holčička byla nedonošená a hypotrofická, protože ji nevyživovala placenta a tak přišla o tři týdny dříve a jen pár dní před Vánocemi. A tím se spustil naprosto neskutečný kolotoč a převrat kompletně celého života. Malou jsme museli často chovat, aby měla potřebný kontakt a byla v dobré psychické pohodě. Kdo z vás má děti ví, jaký "šrumec" je kolem čerstvě narozeného miminka. Manžel, který prošvihnul porod, protože v té době byl zaměstnavatelem vyslán do Valencie, dceru viděl až na Štědrý den. Ano, dalo by se podotknout, že to byl pro něj ten nejkrásnější dárek, ale z mého pohledu byla škoda, že nemohl být se mnou. Všechno museli obstarávat moji rodiče a tak i můj tatínek byl první, kdo malou viděl, když mě horko těžko dovlekl po císaři za malou na JIPku. Jediné, co manžela může omluvit je to, že asi nečekal, že malá k nám přijde tak brzy. A ke cti mu je to, že si pro nás taky dojel a odvezl domů. To mě přimělo k zamyšlení, co se asi odehrává v mužské hlavě. Vždycky když manžel zvedne malou nad hlavu, hrají si nebo se mazlí, vidím na manželově tváři to, co mi nikdy neřekl a asi by se mu to říkalo těžko. Je vidět, jak strašně jí zbožňuje a snaží se už nepropást ty vzácné a důležité chvilky, které spolu mají. Je vidět, že ho mrzí všechno, o co přišel když musel jet na cestu. Není snadné být manželkou kamioňáka. Ake taky není snadné být kamioňákem. Vždycky když manžela s dcerou vidím spolu, tak musím obdivovat, že dělá takovou práci jen aby nás uživil, i za cenu toho, že přichází o některé hodně vzácné okamžiky. A tehdy ho miluju ještě víc.
Co zbývá dodat - ne vždy se obětují jen matky, někdy i otcové platí hodně vysokou daň a často se na ni zapomíná.
Popojedeme
