Co když je to správně?

11. června 2017 v 18:32
Anebo ne? Každý se setkal se situací, kdy se odněkud z podvědomí vyplavila tahle otázka. Často si ji pokládáme i když život zkouší, co ještě vydržíme.

Životní rozcestí, rozhodující okamžiky, někdy i osudové. Příhodné místo pro otázku jestli je to tak správně nebo ne. Udělala jsem dobře? Neměla jsem se zachovat jinak? Pochybnosti o sobě samých a rozhodnutích, která jsme učinili jsou podle někoho znakem slabosti. Podle mě jde o zdokonalení sebe sama. Všichni se snažíme ať vědomě nebo podvědomě jednat a rozhodovat se správně, být jak se říká dobrý člověk. Člověk, kterého mají ostatní rádi, vyhledávají jeho přítomnost, přátelí se a chtějí sdílet své životní zkušenosti a okamžiky.

Nikdy dopředu nevíme, jestli děláme dobře. Posloucháme svoje vnitřní orgány a podle toho se rozhodujeme. Stejně občas uděláme chybu. Co se dá dělat, i vnitřní orgány se občas pletou. O to víc pak prožíváme zklamání. Je to prostě těžké, někdy si i pěkně zavaříme. Pak se s diplomacií z toho snažíme vyplout a vše urovnat. Někdy za to ani nemůžeme. Sveze se to po nás jen proto, že jsme byli poblíž.

Vždycky jsem se snažila žít správně, tak jak se má. Teď mi to prostě nejde. Jsem unavená a někdy i utrápená chováním ostatních, kteří si myslí, že všechno dostanou až pod nos a nemusí hnout prstem. Někdy už prostě nemám sílu.

A pak přijde zásah zhůry a všechno je zase normální. Pak vypluje znovu otázka - je to tak správně? A všechno začne nanovo...
 

Když se daří, tak se daří

30. května 2017 v 22:07
Ano, čas bývá náš nepřítel. Dnešní den to tedy tak u mě bylo. Pospíchala jsem a nesla 6 misek se zmrzlinovou roládou. Zabouchli se mi dveře. Jak jsem otvírala, všechny misky skončili na zemi. Celá roláda v háji.

Vypravování manžela do práce je vždy plné stresu, aby na něco nezapomněl. Tak povlaky na polštáře nás rozhodně nenapadli. Chudák manžel. Ovšem když odjel, došla jsem jistého poznání o manželství a soužití s kamioňákem. Je to jako Poltergeist. Vybílí ledničku, udělá bordel a zase zmizí. 😁😁😁😁😁Když už se mi konečně podaří, že je vše skutečně jako že škatulky, přijede buď manžel, nebo se moje dcera znovu potřebuje seznámit se všemi svými hračkami, které v ten okamžik zaplaví náš skromný a ještě nedostavěný půdní byt. Pokud tedy chcete udržet domov čistý a uklizený, nepouštějte do domu rodinu.

Samozřejmě se člověk snaží úklid provést rychle a efektivně. Čas běží, zvlášť když se fakticky snažíte manželovi vyrazit dech, jak dokážete udržet domácnost v čistotě a uklizenou i s malým dítětem. Ne, není to tak, jak muži možná úmyslně rozšiřují, že jim to nepřijde, že si nevšímají. To, že nic kolikrát neříkají ještě neznamená, že se to nezakódovalo do jejich mozku. Vždycky si všimnou, ta vůně čistoty je prostě praští do nosu i očí.

Nejsme stroje a tak některé věci prostě vynecháme, nebo jim nevěnujeme takovou pozornost- právě z časových důvodů. Pořád pospícháme, pořád nás čas tlačí před sebou jak neposlušné dítě, které nechce jít dál. Naučili jsme se tak hlídat čas, že jsme si přestali všímat běžných radostí života. Takové, o kterých jste možná kdysi četli v knihách, na které teď vůbec nemáte čas, které jsou tak maličké a přitom takovým kořením života. Vidět se usmát milovaného člověka, pohladit psa, projít se ranní rosou, cítit čerstvý letní vzduch brzy ráno, slyšet zvečera zpívat kosa, cítit tu omamnou vůni květin v zahradě... Tohle všechno zapadlo za mobily, tablety, práci hraničící s workoholismem, vytváření idylky spokojeného života na Facebooku, aby se náhodou neztratil někdo z tisíce přátel, kteří stejně nikdy nepřijdou když je potřebujete. Z tisíce přijdou dva. Ale já jsem ráda i za dva, vlastně nevím, kolik by jich přišlo. To by ukázal paradoxně čas.
Nebudu dělat něco co nejsem. A taky nechci být otrok času a s tím ani vrásek, které se stejně nakonec nevyhnou nikomu z nás. Chci se projít ranní rosou, slyšet zpívat kosa a nasávat vůni květin ze zahrady. To vím, že mi jednou bude chybět víc, než účet na Facebooku nebo notebook plný práce.

Rychle, rychle, běží čas

29. května 2017 v 17:00
Tak o tom kamioňácké manželky vědí své. Jste v neustálé pohotovosti-na cestu musí být vše připraveno. Vyprané a suché prádlo, zamražené domácí jídlo a samozřejmě zbývající maličkosti co se řeší za pochodu. U nás to je židle, kanystr na vodu, utěrky atd.
Jasně, někdo šťouravej by řekl, že konzervy na cestu postačí. Zkuste to jíst 5 dní v týdnu, po dobu řekněme 48 týdnů a uvidíte jak se budete ke konzervě hrnout. Domácí jídlo je prostě něco, co má i jistou psychologickou funkci. Tím, že jídlo uvaříte a zamrazíte ukazujete to, že na druhého myslíte a není vám jednou, co s ním je. Konzerva je dobrá nouzovka, ale rozhodně to nemůže nahradit poctivé jídlo vařené doma. Ovšem neplatí to pokud vaříte omáčky a polívky z pytlíku. Neodsuzuji, jednou za čas proč ne, ale rozhodně se to nedá počítat za normální běžné jídlo. U nás doma tedy opravdu ne. Já si s tím radši dám práci.
Co je nejhorší a největší nepřítel kamioňáckých manželek je počasí. Když prádlo neschne a nemáte sušičku, nastávají trochu stresové situace. Zvlášť, pokud neschne to nejoblíbenější tričko.
A samozřejmě je jasné, že když se dostane domů, čas běží ještě rychleji než normálně. Nestíháme skoro nic. Udělat to, co nejvíc hoří, co je nejvíc potřeba. O to víc využíváme večery, kdy dcera konečně usne a my spolu můžeme být, třeba i úplně mlčky, aniž by to bylo trapné ticho. V ten moment se čas trošku zpomalí, ale jen na chvilku. I tak jsme za to rádi a i když běží čas a snažíme se všechno rychle rychle pořešit, stejně to nestíháme. Naučili jsme se nedělat z toho hlavu, není nám to jedno, chceme s tím něco udělat, ale pokoušet se o nemožné je někdy opravdu nesmyslné. Pořád má den jen 24 hodin. Snažíme se je využít na maximum. Ne vždy se to povede, ale snažíme se.
Čas běží a je to nejvíc vidět na naší holčičce, která roste jako z vody a my trháme každou chvilku, abysme si užili to, že je vlastně ještě malá a že ještě nechodí do školky, do školy, na rande... To mě fakt trochu děsí. Proto žijeme pro okamžik-ten se nikdy už nevrátí zpátky...
 


Pořád mi buší srdce...

23. května 2017 v 21:39
Rozkmitat tento orgán dokáže mnoho věcí. Strach, leknutí, ale i blízkost milované osoby.

Pro každou kamioňáckou manželku je nejhorší osamělost-to už jsem tu několikrát přetřásala. Můj manžel a já zanedlouho oslavíme 10 let od seznámení a 10 let co fungujeme jako pár a ostatní pro nás přestali existovat. Když je teď venku teplo, mám otevřená okna a najednou uslyším slabé zatroubení kamionu-vždycky poznám, jestli je to manžel nebo ne. Vždycky se srdce rozbuší a člověk je jako v nějakém oparu. Poznám, kdy je SMS od manžela, kdy jen upozornění na mail, srdce vždy ví. Od zatroubení jsem neklidná, čekám a počítám minuty než se vrátí domů. Srdce stále buší jako po dlouhém běhu. A přitom tak zvláštně příjemně.

Začínám pomalu bilancovat a vzpomínat na vše, co nás za 10 let potkalo a čím vším jsme si museli projít. Dávám si to dohromady a pomalu připravuju takové shrnutí a ohlédnutí. Jak s námi šel čas... A přitom mi srdce buší vždy tak moc jako po prvním rande, při prvním polibku, při prvním manželském polibku...

Jsou věci, které se nemění, ať už jsou dobré nebo špatné. Ale dnes mě zajímají jen ty dobré. Na špatné je vždycky času dost. Tedy ty dobré - jedině milovat celou duší i tím rozbušeným srdcem, bez ohledu na vzdálenost, přítomnost, minulost i budoucnost. Nechci jednou litovat věcí, které jsem neudělala, když jsem měla příležitost. A věřím, že za těch pár týdnů, které utečou jako voda a my oslavíme 10 let-budu stále věřit tomu, že to jediný, kdy jsem se rozhodla správně, bylo tehdy a udělala bych to zas.

Když se nikdo nedívá

17. května 2017 v 23:18
Nepatřím mezi nadané osoby, nemám hlasu ani sluchu-tedy toho hudebního. Tak si zpívám jen ve sprše, kde mě přehluší jen rádio a navíc tekoucí voda. Anebo když vím, že kolem mě nikdo široko daleko není. Můj projev by snadno mohl sloužit jako biologická zbraň, která ještě nebyla hromadně použita. O to líp mi ale snad jde tancování. Když si vzpomenu, že mě rodiče malém museli páčit ze dveří, aby mě dostali do tanečních... Dnes už můžu veřejně přiznat, že to bylo proto, že jsem se bála, že si pro mě nikdo nepřijde a budu tam stát jako Y.
A protože mě to nakonec chytlo a strašně bavilo, tak si občas zavzpomínám a něco si trsnu v kuchyni - opět aby mě nikdo neviděl. Přeci jen jako máma od dítěte musím mít soudnost 😀😀😀😀
Bohužel jednou mě načapala dcera - mami, co to tady děláš? Ty tancuješ? Zírala na mě zcela udiveně, že máma tancuje taky jinak než jen kolem domácnosti a plotny. Od té doby chce tančit se mnou. Jenže i tak se snažím urvat tu jednu písničku o samotě 😁
Platí pro mě přímá úměra- o co hůř zpívám, o to raději a častěji to dělám, i když se snažím aby to nikdo neslyšel.
Obecně mámy od dětí nemají prakticky dělat nic jinýho, než se starat o domácnost a děti a samozřejmě se očekává, že se potlačí její dřívější nespoutanost pro občasné blbnutí v kuchyni a vůbec opustí vše co má ráda pro rodinu, kterou by měla mít jedinou v zájmu a ještě se při tom usmívat. Naprosté potlačení vlastní identity pro mateřství. 5 minut pro sebe? Luxus, který rozhodně není každý den. Mateřství je opravdu nepopsatelná věc, strašně těžká, ale i se spoustou krásných momentů. Někdy je ale také úplně příšerná- nebojte si to přiznat, není to o tom, že byste byla špatná matka. Ale pro přežití těch příšerných chvil potřebujeme něco, co nás dobije na hodně dlouho a mohly jsme tak zůstat těmi nejlepšími maminkami. Někdy stačí krátká sprcha, někdy jedna písnička, někdy tajné slupnutí čokoládové tyčinky.
Někdy můžeme být sami s sebou jen když se nikdo nedívá- nechceme, aby někdo viděl náš smutek a s tím spojený pláč, naše chmury, náš vztek a zlobu ať už na sebe sama nebo někoho jiného. Nechceme před milovanými osobami ztratit tvář a tak si všechno tohle necháváme na dobu, kdy se nikdo nedívá. Není tomu tak vždy, jen když už my sami potřebujeme být sami, abysme lépe zvládli celou situaci. Není to někdy snadné. Proto jsem se naučila brečet když mě nikdo nevidí, být se sebou spokojená když mě nikdo nevidí a zpívat si, když mě nikdo neslyší. Nechci vysvětlovat, proč to dělám. Život kamioňácké manželky je plný osamění a pocitů, že jdete životem samy, jen občas se někdo připojí a pak zase zmizí. Je velmi těžké milovat někoho na takovou vzdálenost a na tak dlouhou dobu. Ale není to nemožné. A proto pořád ještě utíkám za manželem, abych ho viděla alespoň na 5 minut-i s výsledkem že se třeba mineme. Proč nezavolám, že běžím? Zkuste utíkat s astmatem a ještě telefonovat... V podstatě nejde ani tak o to setkání, i když je cílem a smyslem. Nejdůležitější na tom asi je to, co je člověk schopen a ochoten ještě udělat pro druhého. A po 10 letech pořád ještě běžet, i když víte, že vyplivnete plíce-copak to není o lásce? V tu chvíli je vám fuk, jestli se někdo dívá...

Chvilka pro sebe

4. května 2017 v 13:58
Tak to je přesně to, co pro sebe mámy většinou nemají. Nejhorší je, že v povědomí společnosti se pojem chvilka pro sebe u mámy s dítětem okamžitě vybaví znuděná panička na kosmetice, u manikérky se sklenkou vína v ruce a která by rádoby hýřila celou noc místo aby se počestně starala o rodinu.

Přitom chvilka pro sebe může mít různé podoby - vzít si na chvilku knížku a přečíst pár stránek beze strachu kam zase dítě vylezlo, jestli má v puse jídlo anebo něco jiného, nebo třeba dojít se v klidu vyčůrat.

Myslíte že je to blbost? Jakmile za vámi zaklapnou dveře koupelny, v tom okamžiku vás dítě začne s 99% pravděpodobností velmi nutně a akutně potřebovat. Po několika zavoláních na která odpovíte vždy stejně, že jste hned tam, aby minutku vydrželo -rozrazí se dveře koupelny a ozve se šťastný hlásek volající - jeeee mami, ty jsi tady, já jsem tě všude hledala! V tu chvíli si říkáte, jestli byl fakt dobrý nápad vyndat klíč. Jenže jen tahle myšlenka skončí, hned jí následuje katastrofická představa o tom, jak by se klidně mohlo stát, že se dítě samo zamkne v koupelně a vy se k němu v tom několika vteřinovém okamžiku (ano, takové věci jsou otázkou mžiku )nemůžete dostat. Úplně cítíte ten strach a paniku. V tu chvíli vám připadá vpadnutí do koupelny když zrovna sedíte na wc, jako uplná blbost. Ale stejně byste se jednou rády vyčůraly v klidu.
Nebo si jednou vypily teplou kávu. Když mi manžel o víkendu udělal ráno kafe a donesl mi ho až pod nos (což já dělám taky, jen ji servíruju až do postele😀😀😀), jen jsem si usrkla a hned jsem byla potřeba jinde. Ještě v noční košili jsem rychle připravovala snídani pro dva hladovějící krky, pak najít ty správné trenky pro manžela a ponožky pro dceru. Ještě si rychle vzít léky a vyčistit si zuby. Ne, ještě převléknout polité tričko od čaje, sakra rozšlápla jsem rohlík pro psa... Kafe je studený. Běžná sobota.

Osprchování bez vpadnutí do koupelny a házení parníku a kachniček za vámi do vody je taky velmi lákavá představa. Není to vždy, jen když na to zrovna vůbec nemáte náladu a chcete si prostě jen stoupnout do sprcháče a "koukat jak vejr".

Mateřství je plné rozporuplných pocitů -máte radost jak dítě roste a prospívá, současně je vám líto, že už je tak velké. Milujete ho a daly byste za něj život a současně jsou dny, kdy máte chuť ho zakousnout jak v National Geographic. 😀😀😀😀 Prostě to k tomu patří. A i maminky jsou jen lidi a zaslouží
si občas v klidu dojít na wc, vypít si kafe, nebo klidně i dojít na kosmetiku. Každý potřebuje chviličku pro sebe - takovou regenerační pětiminutovku. Jen tak může přežít i jako člověk, nejen jako máma.
Blíží se den matek. Každá matka pro rodinu leccos obětuje. Nezapomínejte na to a k jejímu svátku jí dopřejte i trochu chvilky klidu. Je to investice i pro vás...

Hloupí lidé

22. dubna 2017 v 23:07
No tak téma týdne opět nezklamalo😁😁😁

Takových lidí je všude až přespříliš. Ano, jistě že se mi vybavila Švejkova hláška, že každej nemůže bejt chytrej, protože by z toho byl každej druhej úplně blbej. Jenže nejhorší je, když někdo chytrosti příliš nepobral a přitom se tváří a chová jako byl právě získal diplom na Harvardu.

Když jsme museli odjet na dva dny do Prahy, rozhodla jsem se, že tam pořídím i dárky pro rodiče k svátku. Když jsem procházela obchoďákem kolem stánku s pochybnými parfémy, prodavačka mě změřila pohledem a když zhodnotila, že nebudu typ její klientely, nechala mě naštěstí projít bez povšimnutí.
Potřebovali jsme koupit ještě nějaké záslepky do zásuvek a tak mě napadlo zajít do Elektra. Nic takového ale nevedeme - to byla odpověď prodavače podivného vzezření, který paradoxně ze všech tří působil nejsympatičtěji. No tak jsem asi divná, pomyslela jsem si a odešla jsem s poděkováním pryč. Na radu abych si dojela do hobby marketu jsem jen vykulila oči. V Praze musím do hobby marketu když je přitom všude tolik obchodů a já se mám trmácet ještě metrem když jsem v nákupní zóně? ??? Odmítala jsem se vzdát. Někde tady ty záslepky prostě musí mít. Stoupla jsem si k plánku a pročítala seznam obchodů v naději, že konečně něco najdu nebo vymyslím, případně se stane zázrak a spadnou mi z nebe na hlavu. Konečně - sekce vše pro děti. Vyjela jsem do patra zaměřeného pro ty nejmenší. Jedno hračkářství, dětská obuv, a jejda potřeby pro děti a maminky. Nakoukla jsem a když jsem spatřila dětskou vaničku a další nezbytné potřeby do výbaviček, svitla mi naděje. Vlezla jsem dovnitř a po asi minutě hledání jsem našla co jsem potřebovala. Přijdu k pokladně a tam jsou pro změnu tři prodavačky ve věku kolem padesátky. Holky zaskórovali ve vší skromností nad pseudoprofíkem z elektra, který tvrdil, že to tam nikde neseženu.

Myslím, že když je člověk skromnější a pokornější, udělá to větší službu než se tvářit jako profík, kterým nejste. Tím ze sebe akorát hlupáka uděláte.

Krtek v pračce

21. března 2017 v 23:35
Všichni rodiče dobře ví, že asi nejoblíbenější hrdina dětských pohádek je od nejútlejšího věku Krteček. Je vyobrazen na spoustě hraček, povlečeních do postýlek, polštářcích, brzy vám kromě těchto věcí zahrnující i plyšáky přibudou i dvd a například i šikovný batůžek.

Oblíbená postavička, která se už vmísila už i do dětských cukrovinek v podobě lízátek a čokoládových vajíček s překvapením - narozdíl od notoricky známé značky žádné nesmyslné skládačky. Prostě krteček všude kolem nás. A samozřejmě i naše dcera je od miminka nadšenou milovnicí krtečka. Takže všechny zmíněné hračky již máme doma a rodina stále vynachází nové a nové. Je pravda, že pokud chcete, aby se dítě něco skutečně pořádně naučilo a obrázky byly bezpochyby rozpoznatelné, je krtek jasná volba.

Naše dcera má mimo jiné I malého krtečka s magnetkem uvnitř, takže se dost často objevuje na lednici a všem, co přitahuje onen magnet. Byl to zase jeden z těch šílených dnů, kdy vám práce doma neubývá, máte pocit jako by narůstala před očima. Když se snažíte vyhnout umělohmotné kostce a místo toho šlapnete na dřevěnou. Během skoku po jedné noze se slzami bolesti v očích najednou stojíte v rozpatlané modelíně. Naštěstí na plovoucí podlaze. Konečně prokulháte do večera, kdy během přípravy koupání se nejdříve zlijete sami, protože je zapnutá stropní sprcha místo té ruční, když konečně umístíte dítě do vaničky sprchového boxu. Mami, potrebuju ten modrý kelímek. Během natahování po kelímku vám v zápalu hry přistane tsunami v botách. Ještě stále se ale jako rodič mazák držíte. Doufáte, že vás už nic nepřekvapí. Chyba. Zápas o stříhání nehtů na té pidinožičce, která dokáže utíkat neskutečně rychle. Nastává domácí national geographic-jako když lev loví antilopu. Po chvilce zápasu dítě přežije bez jediného stříhnutí vedle. Hurá. Zas je na chvilku pokoj. Tak jo, ještě mlíčko na dobrou noc, rychle sebrat prádlo a hodit ho do pračky, jakmile půjde noční proud. Tak jo. Po 14 hodinách zlobení, práce doma a přípravy jídel je konečně klid. Jako ve snu sbírám špinavé prádlo a nesu ho do koupelny do pračky. Běžná rutina. Ještě zapnout myčku a ráno se vse uklidí, pověsí a blázinec může začít nanovo.

Druhý den ráno úklid nočních aktivit naprogramovaných spotřebičů. Celkem rutinní bezmyšlenkovitá záležitost. Během vymývání nočníku mě cosi upoutalo v bubnu pračky. Je to cosi tmavého. Ale já prala bílé. Sakra, že by zbloudilá ponožka? Ale prádlo je sněhově bílé. Nedá mi to a po té to bohulibé činnosti nakonec strčím hlavu do pračky. Šok. Na bubnu pračky je přichycený magnetický krtek, s typickým úsměvem a roztaženýma ručičkama jako by byl rád, že ho konečně někdo našel. No bodejť ne. 90 minut na mydlinovém kolotoči co završí sprcha aviváže. Ještě že jsem neškrobila. Snažím se ho rychle a nepozorovaně vyndat a usušit, jinak bude následovat srdcervoucí scéna o chudákovi krtkovi.
Nestihla jsem to. Dcera je najednou za mnou, culíky se jí hází na všechny strany a hned spustí:"mami kdepak jsi?" Ani mě nenechá odpovědět a hned klade další otázky :"Mám to je můj krtek. On byl v pračce? "Otočí se na mě a zapíchne do mne ty své černé rozpustilé oči a čeká na odpověď. "Musely jsme ho trochu vyčistit, aby byl čistý a voňavý jako ty, když se osprchuješ." Snažím se zachránit situaci. Dcera si spokojeně odhopká do pokoje a já si oddechu. Ale jen do doby, než si pro ni nějaký ten hrdina přijde. I když kdo ví, třeba mi taky omylem spadne do pračky 😁😂

Den, kdy zmizelo slunce

14. března 2017 v 22:30
Slunce našeho života. Ten kdo dává sílu jen tím, že existuje. Kdo drží všechno a všechny pohromadě. Když se zahloubáte hluboko do sebe, zjistíte, že ve skrytu duše někoho takového prostě máte a možná ho i tajně obdivujete.

Bohužel, každé slunce jednou zapadne a další den vychází další, možná i jiné. Velmi často vzpomínám na svou babičku. Trávila jsem s ní všechny prázdniny a volna a když jsem byla starší, snažila jsem se od ní co nejvíc naučit. Jen díky jejímu nadšení pro zavařování a grilování jsem tak schopná, mohu li to o sobě říct. Když jsem začala vařit různé chuťovky, vždy jsem udělala porci i pro ní. Já totiž jedla každou chvíli a málokdo se mnou udržel tempo. Přesto jsem vážila díky svému onemocnění 50kg. A jak to tak bývá, rok se střídal s rokem, babička onemocněla Alzheimerovou chorobou a ja se snažila alespoň trošku mámě pomoct se o ni postarat. Má pomoc nebyla příliš velká, máma nechtěla, abych se toho příliš účastnila, tak jsem se jí snažila být alespoň oporou. Babička zemřela na Velikonoce a pro nás to byla ta nejhorší možná doba. Měla jsem před státnicí a v tu dobu se rozhodovalo, kdo k nim vlastně půjde. A mě v tu chvíli bylo úplně jedno, jestli tam půjdu nebo ne. Moje srdce bylo jako ve svěráku, palčivá dloubavá bolest neustále připomínala tu hroznou vzpomínku, kdy nám doma v 5 odpoledne zazvonil telefon a nemocniční personál pronesl tu naučenou rádoby ohleduplnou frázi, kterou sdělovali úplně všem. Ono taky, co jiného se dá říct. Stejná fráze, která i tak způsobuje různé reakce. Dloubavá bolest neustávala, pořád tady byla a pořád sužovala nás i našeho psího seniora, kterého babička měla a který spoustu věcí připomínal. Černé brýle jsem neodložila, zakrývali mi téměř celou tvář a já to jen vítala. Opuchlé oči od pláče, kruhy pod očima co by zastavily stoletou vodu. Za těmi brýlemi jsem se cítila v bezpečí a chráněná před vším.

Nutno podotknout, že manžel, se kterým jsme tehdy teprve chodili, mi byl velkou oporou. A přesto, že to nebyl jen jeden den kdy pro mě zmizelo slunce, pozvolna tu bylo druhé. Prošli jsme spolu už čtyři úmrtí v rodině, několik vážných operací a diagnóz našich blízkých. Pořád je tu. A i když je pryč a to slunce zapadne, vím, že zase znovu vyjde pro mě to samé slunce. Když jsem přišla ve čtvrtém měsíci i o našeho psího seniora, myslela jsem, že se utrápím. Nikdo za mnou nechodil, nikdo mě nehlídal, o nikoho jsem se nemusela starat. Bylo to strašný. Náš veterinář a kamarád Michal do nás neustále promlouval, abysme nezůstávali bez psa.A abysme ho pořídili než se mimčo narodí, abysme měli zvládnuté ty těžší měsíce štěněte. Nechtěli jsme o tom ani slyšet. Rexoušek byl jediný a jedinečný. Po dvou týdnech, kdy se manžel díval, že pořád chodím jak tělo bez duše, přišel jako první s tím, že teda dobře, pořídíme dalšího. Za dva dny se zlomila i máma. Táta byl poslední. Začali jsme procházet inzeráty a najednou šup, jeden nám padnu do ruky. Štěňata nádherná, jak mají být a navíc světlá. Černého bysme nevydejchali, to byl jen Rexoušek. Tak jo, tak jedeme. Zeměpisné analfabetky za podpory milujícího manžela vyrazili pro štěně, které místo ve středních Čechách bydlelo na Moravě. No prima. A zase vyšlo další slunce.

A tak je to v životě se vším. A rčení, že všechno musí jednou skončit, aby něco jiného mohlo začít je víc než jen pravdivé.

Nejdůležitější orgán

15. února 2017 v 22:13
Mozek nebo srdce? Takovou otázku jsem si položila, když jsem přemýšlela o tom, který orgán je skutečně ten nejdůležitější. Je plno okolností, kdy rozhodujeme o důležitosti našich orgánů.
Vždy má přednost ten, který nás trápí. Když máte chřipku, nos, krk, plíce - zbytek orgánů pro nás není důležitý. Myslíme jen na to, jak bolestivým a trápivým orgánům ulevit.

Když vezmeme v úvahu vztahy, vzniká ono dilema - srdce nebo mozek? Láska je prý pouhou chemickou reakcí, kterou vyhodnocuje mozek a dává impulz srdci, které nám může vyskočit až mezi přítomné na stůl.
V jedné české pohádce se dozvíme, že láska je krásná věc, která se ale musí někdy poradit s rozumem. A není náhodou mozek ta atraktivní část u mužů? Moje babička vždycky říkala - k čemu je krásná mísa, když je prázdná. Což vnáší další myšlenku, jestli tím nejdůležitějším v nás není duše -a dá se duše považovat za orgán? Jedině jako součást nějakého dalšího. Ale kterého? Mozku nebo srdce? Kde bydlí duše? Nebo přelétává mezi těmihle dvěma orgány? Jediné co je jisté je, že něčí duše když odejde, zbyde zvláštní prázdné místo. Něco je jinak, něco chybí.

I když v některých dvojicích rozhodují úplně jiné orgány než ty, o kterých polemizuji. A protože v tom není duše, je to prázdné, ošizené a neúplné. Jasně, řeknete si, že milovat nejen tělem, ale i duší je nesmysl a v dnešní době už asi jen historická zmínka, klišé z románu. Ve starých písničkách najdete, jak byl muž nesmělý, ostýchavý a mě u toho napadá jen jedna otázka. Najde se ještě dnes ostychavý muž nebo kluk? Nebo se jen dva pozdraví a hned skočí do postele? Nevím proč by měl být trendem životní styl Charlieho Sheena. Možná proto, že je to jednodušší. Lidé jsou stvoření líná a proč by se měla namáhat přemýšlet o správnosti svých rozhodnutí, když je zde ovčí syndrom. Tedy slepě jdeme bezmyšlenkovitě s davem.

Pořád ale nedokážu rozhodnout, který orgán považuji za nejdůležitější. Možná, že k lásce potřebujeme srdce, aby láska vznikla a pak mozek, aby láska vydržela. Kdo přece dává impulz do srdce? 😀

Pokud je domovem lásky srdce, pak to znamená, že jsme plni lásky. Vždyť díky srdci proudí krev po celém těle. Pro někoho není únor měsícem lásky, pro někoho je to pouze květen. Výmluvy na americký svátek, na kterém vydělávají prodejci spodního prádla, parfémů a neobvyklých dárků považuji za hloupé. My s manželem slavíme oba svátky, nepotřebujeme dárky. Stačí masáž zad, dobrý oběd, přitulení - to přece nic nestojí. Ale nemělo by to být jen dvakrát v roce a na Vánoce, ale měli bysme se maličkostmi obdarovávat navzájem častěji, dokud máme příležitost. Jednoho dne totiž všechny příležitosti skončí.

Měli bychom slavit všechny svátky lásky. Možná by jí potom nebylo ve světe mezi lidmi tak málo.

Kam dál